Naše škola už více než půl roku běží a já se konečně dostávám k tomu, abych sepsala, co jsme museli udělat, aby mohla vzniknout a jak to celé vlastně bylo. Ve víru dění jsme si často říkali, že „to bude na román”, pokusím se, aby z toho byl jen článek. Chci v něm však po pravdě vylíčit, jaké usilí jsme museli vyvinout, aby v Praze mohlo otevřít nové čtyřleté gymnázium.

Myšlenka založit školu ve mě uzrála v lednu 2018. Moje motivace a důvody sahají samozřejmě hlouběji, v této době ale vykrystalizovaly a dostaly konkrétní podobu a plán.
Zvedla jsem telefon a zavolala své nejlepší kamarádce z dětství, jmenuje se shodou okolností také Markéta. Chtěla jsem mít vedle sebe člověka, kterého dobře znám, na kterého se mohu spolehnout a který má zároveň zkušenosti se zakládáním školy.
„Ano, jdu do toho s tebou,” bez zaváhání odpověděla, v další větě ale konstatovala, že novou školu nám nikdo nepovolí. „Není vhodná doba, střední školy mají stopku. Nejsou slučitelné s dlouhodobým plánem vzdělávací soustavy.”
„Cože? S jakým plánem?”
...
A tak jsme se do toho pustily.
Naše odhodlání, vůle a neúnavná práce nakonec způsobily, že se nám to opravdu povedlo, státní orgány a úřady prokázaly naopak velkou houževnatost nám v tom zabránit.

Vyhlídka na založení nové střední školy na území hlavního města Prahy byla na počátku roku 2018 opravdu mizerná. Prošly jsme si pečlivě ony objemné Dlouhodobé záměry vzdělávací soustavy (pro ČR i pro Prahu) a ověřily, že stát vznik nových škol opravdu nepodporuje. Výjimku měly tvořit „odůvodněné žádosti o zařazení nebo posílení oborů vzdělání, které budou mít technické nebo přírodovědné zaměření nebo se bude jednat o obory čtyřletého gymnázia v návaznosti na demografický vývoj.” Rozhodly jsme se právě o tuto výjimku opřít a připravily jsme všechny potřebné dokumenty k žádosti o udělení akreditace. (Žádost o zapsání školy do rejstříku škol a školských zařízení je fascikl o mnoha složkách.)
Podrobně jsme představily naši vizi moderní školy, která se opírá o propojení vzdělávacích oblastí, zařazení technologií do výuky a zaměření se na kvalitní IT vzdělávání opřené o zkušenosti z praxe, s tím, že navíc posilujeme atraktivní obor a chystáme se rozvíjet znalosti a dovednosti vysoce poptávané na pracovním trhu. K tomu jsme chtěly vzdělávat svobodně a s největším akcentem na porozumění dnešnímu světu, s respektem, individuálně a za použití metod umožňujících osobní růst.

Nikdy nezapomenu na dotaz: „A vy těm počítačům jako rozumíte?”, když jsme se odhodlaly doručit naši žádost na Odbor školství osobně a pokusily se přitom představit nejen vizi školy, ale i samy sebe - já jako programátora a analytika s dvacetiletou praxí.
Naši žádost zamítli, respektive dostala nesouhlasné stanovisko Odboru školství, na vyjádření jsme si ale počkali několik měsíců.
Žádost s nesouhlasným stanoviskem jsme i tak nechali projít přes Radu hlavního města Prahy a nechali ji doputovat na Ministerstvo školství. Říkali jsme si, že tam náš záměr třeba pochopí a podpoří nás; MŠMT je v otázkách udělení akreditace rozhodnou instancí. Někteří nás, myslím, i pochopili, výsledkem byla však dobře míněná rada, ať žádost stáhneme a zkusíme to za nějaký čas znovu - až bude příznivější situace a bude například „venku” nová vzdělávací strategie.

Poslechly jsme, žádost jsme opravdu stáhly, ale čekat jsme se nechystaly. Oficiální důvod pro zamítnutí naší žádosti na podzim 2018 totiž zněl: „Kapacity oboru vzdělání 79-41-K/41 Gymnázium (denní forma vzdělávání) jsou i přes silné ročníky, které budou v následujících letech nastupovat ke střednímu vzdělávání, na území hlavního města Prahy na nadstandardní úrovni.” Podepsána primátorka Krnáčová - rozhodnutí Rady hl. m. Prahy opírající se o stanovisko Odboru školství. Jinými slovy nám sdělovali, že Praha má dostatek vzdělávacích kapacit a že žádné nové gymnázium nepotřebuje, neobstála ani naše citace Dlouhodobého plánu o výjimce pro školy technického zaměření a argumentace stran demografického vývoje, hustě osídleného severního cípu Prahy, kde stoupá populace a gymnázií je tam pomálu. Nepomohl ani fakt, že samo Ministerstvo v té době nechalo prověřit digitální gramotnost žáků i samotných učitelů středních škol a výsledek byl opravdu tristní. Nic překvapivého. Byly toho tehdy plné noviny.

Do rukou se nám dostaly i příslušné grafy z MŠMT, ze kterých vyplývalo, že naplněnost gymnázií na území hl. m. Prahy je 53 %.
„To je přece holý nesmysl,” mohly jsme se leda tak rozčilovat. „Poptávka po gymnáziích značně převyšuje nabídku, děti se často učí celý rok na přijímačky a přesto se tam nedostanou”, tohle přece vědí všichni rodiče z Prahy.
Nadechly jsme se a rozhodly se doložit našemu státu, že má špatná čísla.
Dohledaly jsme výroční zprávy gymnázií za poslední období, vyžádaly si zahajovací výkazy a ukázaly na nich, že školy nabízejí typicky menší počty volných míst, než je jejich kapacita uvedená v rejstříku škol (v některých případech jsou dokonce celé obory zavřené) a že tedy oficiální čísla vedená MŠMT jsou zkreslená. S touto argumentací jsme žádost podaly znovu. „Máme zajištěnou budovu, finanční prostředky, kvalifikované pedagogy, koncepci vzdělávání a máme chuť do práce, ” psaly jsme.
...
Znovu jí Odbor školství dal nesouhlasné stanovisko, důvody byly úplně stejné, jakoby ji snad nikdo ani nečetl, opět jsme si na stanovisko počkaly dostatečný čas.
Do Rady hlavního města Prahy tedy putovala po roce úsilí úplně stejná - nesouhlasným stanoviskem Odboru ověnčená - žádost o zapsání nového gymnázia do rejstříku škol a školských zařízení. Byl tu však jeden nepatrný rozdíl, v radě se změnilo personální obsazení.

Naše žádost dostala souhlasné stanovisko Rady i přes nedoporučení Odboru.
Na Ministerstvu školství, kam žádost doputovala, vše proběhlo hladce, výsledek na sebe nenechal dlouho čekat, posléze jsme se dozvěděly, že důležitou roli sehrála naše čísla o skutečných počtech míst, na konci května 2019 MŠMT rozhodlo žádosti vyhovět a naše škola dostala akreditaci za podmínky doložení kolaudace školní budovy, souhlasného stanoviska hygieny a jmenování ředitelky školy.

Měly jsme ohromnou radost, to nejhorší nás ale teprve čekalo - kompletní rekonstrukce školní budovy.

Foto: Libor Fojtík

Hned o prázdninách jsme začaly s přípravou projektové dokumentace vědomy si toho, že stavební řízení obvykle trvá více než půl roku a že samotná realizace stavby bude tedy muset proběhnout v rekordním čase. Do toho bylo třeba sestavit finální učitelský sbor a vše připravit, abychom 1.9. 2020 mohli otevřít.

Tou dobou se nám ozvala Radka, se kterou jsem studovala na vysoké škole češtinu a dějepis. Chce se k nám přidat, hlásí se jako učitelka Humanities, neboli našich propojených humanitních předmětů, k tomu má státnice z angličtiny a španělštiny. (Je asi vhodné dodat, že Radka hodlala ukončit svou desetiletou kariéru u kriminální policie, kde se věnovala především pátrání po pohřešovaných dětech, nikdo jí tam nevěřil, že opravdu chce odejít do školství.)

Na podzim 2019 už jsme společně s Radkou objížděly školy a v devítkách jsme představovaly, v čem bude naše škola jiná a co můžeme studentům nabídnout, například i s ohledem na to, v jakých různých oborech jsme doposavad působily. Do mnoha škol nás ani nepustili, soukromé školy mají zkrátka často „nechtěné” stigma. Snažily jsme se nenechat se tím otrávit a s nadšením jsme vysvětlovaly, proč je dobré být v dnešním světě digitálně gramotný a jak do toho zapadá například efektivní práce s informacemi.

Přišel Covid. Stavba se naštěstí nezastavila, ale na úřadech vznikly prodlevy. Vznikající učitelský tým, do kterého přibyli i muži, připravoval na plné obrátky kurikulum pro prvák, šlo nám hlavně o propojení předmětů a témat, která se prolínají, zaměřili jsme se na současné dějiny v Humanities a na biologii člověka v Science. Do toho probíhaly přijímačky - v jedné jediné možné místnosti na stavbě, kterou jsme měli k tomu účelu použitelnou - přesto jsme všechny uchazeče individuálně vyslechli a věnovali jim hodinu času, bylo to pro nás klíčové.

Stavba se prala s realizací nekonečného množství předpisů a požadavků, které musí školní budova splňovat - často protichůdných a v dnešní době již nesmyslných. Za všechny uveďme požadavek na umyvadla ve třídách kvůli mytí houby na mazání tabule (jenže vy máte smart board...), nebo požadavek na světlo dopadající při psaní tak, abyste si nestínili pravou rukou, jenže vy pracujete s laptopy, kde naopak potřebujete řešit částečné zatemnění, navíc máte stoly na kolečkách, které si v hodině umísťujete tak, aby to vyhovovalo povaze hodiny, tedy buď frontálně, nebo do půlkruhu, nebo do skupinových hnízd.

Rekonstrukce musela být hotová do 1.9. 2020, jinak by nám sebrali akreditaci. Kolaudovali jsme poslední srpnový týden. Nikdy nezapomenu na problémy, které nám způsobila chybějící dokumentace ke vsakům vody na hranici se sousedním pozemkem a jak jsme se klepali, že nám stavební úřad pošle kolaudační souhlas až v září, a to už bude pozdě, akreditaci nám seberou.

Dvouletý maraton skončil páteční podvečerní schůzkou se všemi rodiči budoucích prváků, den předtím jsme ještě společně s Ukrajinci ze stavby sázeli živý plot na příjezdové cestě, bylo to až dojemné, jak bylo úplně jedno, kdo je kdo, jen jsme si podávali sazenice, hadici s vodou a ušlapávali hlínu.

Když jsme prvního zářijového dne vítali naše první prváky na adaptačním kurzu, přišlo nám, že teď už můžeme jen dělat svoji práci. A děláme ji strašně rádi. Já často sedím se studenty na chatu i po večerech, chodím do všech hodin, které stíhám, tedy spíš se připojuji online, protože náš půlrok byl převážně na distanční výuce. Máme i tak ve škole dobrou energii a atmosféru, kterou pocítí kdokoliv, kdo k nám přijde, a nás to moc těší. Tato atmosféra, elán všech zúčastněných, svoboda a vřelost je tím nejdůležitějším, co bych tam chtěla udržet.


Foto: Libor Fojtík