Asi čekáte, že vám budu psát, jak to mají učitelé teď těžké, jaké je to psycho být celé dny na distanční výuce a jak jsme všichni frustrovaní. Nebudu. Moji učitelé jsou totiž veselí.


Když přijíždím do školy - a dnes jedu na poslední chvíli, byla jsem ráno na pětikilometrové procházce s naším psem (když si pořídíte border kolii, nemůžete jinak) - v řadě před školou už poznávám auto Radky, Petra, je tu i druhá Markét. Láďa učí dnes z domova. A pak je tu ještě Ivana.
Ivana je náš asistent pedagoga, ve sborovně je od ní vždy čerstvě napečeno, pustila do školy i dnešní dva studenty - jeden ze třídy totiž může být ve škole, to je jediné, co mají školy povoleno, tak je rotujeme na individuálech, je to nesmírně důležité.
Dělám si kafe a chvátám do auly. Sleduji odtud obvykle online výuku. Je za pět minut půl deváté. Zapínám noteebook, tedy budím ho z režimu spánku.
Ještě v rychlosti zkouknu rozvrh a mrknu na discord - mám totiž pocit, že na mě cestou autem něco vyskočilo na mobilu (krom všech těch blbostí, co si studenti posílají téměř nepřetržitě, jsou vtipní) a ano, je tam v kanálu #omluvenky zpráva od Sofie, že jde k zubaři a jestli bychom jí nenahráli hodinu. Pouštím OBSko.

Dnes máme od rána studenty ve skupinách - paralelně běží španělština (Radka), angličtina (Ghes) - ta přijela vlakem, IFM (Láďa) a IFM (Petr).
Vidím už, jak se žáci sypou k Radce a Ghes do hlasových kanálů, samozřejmě až přesně v půl.

IFM je infor/matika, do ní obvykle „kecám”, takže se připojuji k Láďovi do meetu - ano, IFM programko je na google meetu, má trochu kvalitnější sdílení obrazu. Oficiálně se tomu, když učí dva, říká tandemová výuka, má to mnoho podob a je to strašně moc užitečné, u nás to děláme poměrně často.
„Naklonujte si zdrojáky z gitlabu", říká Láďa, „v classroomu pak máte zadání, ještě vám k tomu něco řeknu.” „Láďo, jak se dneska máš?” ptá se Matyáš a všichni se smějeme, je to Matyášova obligátní ranní otázka.
„Kdyby někdo potřeboval pomoct,” dodávám, „jsem tu a budu k dispozici na discordu.” „Markéto, můžu něco já?” „Ano, Alberte, to víš, že jo.” Jdem do #gulagu. Mutuju meet a poslouchám Alberta ve speciálním hlasovém kanálu. Gulag si vymysleli studenti, je to vtip, nehledejte v tom nic jiného, jen inspirace jednou hrou. „Vysdílej mi svoje Visual studio”, říkám a snažím se mezitím pochytit, co mi vysvětluje.
V matice, což je v rozvrhu IFM (Petr), se programuje též, dělají úlohy na statistiku - geometrický průměr, harmonický průměr, četnost... tohle všechno se dá krásně naprogramovat, je to na pár řádek kódu. Baví mě, jak to Petr dokáže vysvětlit, kdyby takhle někdo býval učil mě.

Jediná hodina, do které se nepřipojuji, je španělština, jí totiž nerozumím. Na začátku roku jsem měla předsevzetí, že se u nás ve škole naučím španělsky, ale nějak mi utekli a už jsem to nedohnala, ale spíš na to nemám kapacitu, nevadí, mohu začít s dalšími prváky.
Zato na angličtinu chodím pravidelně, „já taky potřebuju nezakrnět,” říkám vždy studentům, když se ptají. Skupiny jedou v diagonále, jak to s oblibou nazýváme, když plánujeme rozvrh na další týden, to znamená, že Radka, Petr, Ghes a Láďa se během dopoledne vystřídají, a já se tedy mohu v půl jedenácté připojit do angličtiny, protože obě IFM už jsem slyšela.
„Hi Ghes, I’m going to join your class.” „Yes, no prob,” Američanka se usmívá do streamu, sedí o patro výš nade mnou v rohové učebně.
Ve tři čtvrtě na tři končíme a máme poradu. „Máš někde ten záznam ze včerejšího hosta,” ptá se Monika, která dorazila až odpoledne, protože tento rok učí ještě ve školce, příští rok už ji budeme mít na full time. Je to sporťák a výtvarnice. K tomu moje parťačka na lezení.
„Jj, je to na drivu, ” odpovídám, „jen to musím trochu střihnout na začátku, ale dala bych to tentokrát i na youtube, fakt se to povedlo.”
Ostatní souhlasí. Diskuze o umělé inteligenci s tvůrcem Digitálního spisovatele Janem Tylem a našimi studenty byla vydařená. Chceme to ještě trochu probrat.
Hlavním tématem naší porady je ale výuka na příští týden, vždycky se ladíme, abychom na sebe navazovali, podle toho i skládáme rozvrh.
Přicházejí se rozloučit Adriana a Lukáš - naši dva prváci, úplně jsem na ně mezitím zapomněla. Adriana září jako vždy. „Pozdravujte doma,” volám ještě za nimi a jsem moc ráda, že nám sem chodí. S Lukášem jsem proseděla půlku oběda u jeho mineru na bitcoiny, který udělal v Pythonu, „jako tohle jsem opsal a tohle mi poradili,” ale hrdě mi předvedl svoji těžbu a k tomu nezapomněl dodat, že se samozřejmě vůbec nevyplatí. Ano, nevyplatí, to víme oba, ale to je úplně jedno.
„Já bych potřeboval, abyste mi zkoukli ty svaly,” říká Petr a vrací mě do reálu. Obrací se hlavně na Moniku a na mě. V Science probírá biologii člověka, chystá se na svalovou soustavu a ví, že my s Monikou jsme na tělocviku řešily téma budování svalové hmoty a že vůbec s nimi probíráme i ledajakou teorii, krom toho, že poctivě před kamerami cvičíme a honíme všechny, ať cvičí s námi. Největší problém Covidu je totiž ten, že se lidé výrazně méně hýbou, hlavně ti, co neholdují sportu ani za běžného stavu, a začíná to být bohužel i na těch šestnáctiletých vidět.
Radka nám ukazuje články, co studenti napsali k tématu Digitální spisovatel, překládáme to Ghes, „ještě na to mají hodinu v pátek, ” dodává Radka, „říkala jsem jim, ať si to po sobě hlavně přečtou.”
„Kdo má zítra přijít do školy,” ptám se.
„Jirka. Je v rozvrhu. A ještě Anetka.”
„Hele, tak mu pošli čestné prohlášení, že může cestovat,” obracím se na Markét, „je z jiného okresu.” Kývá a jde to udělat hned.
Najednou je půl páté odpoledne, zase to strašně uteklo.
Sedám do auta a nechávám si do hlavy najet myšlenky o tom, co musím udělat doma. Přeruší je ale pohled na rozjeté keříky u příjezdové cesty ke škole. Vytáčím Markét, ačkoliv jsem s ní před chvílí mluvila, „asi tam budeme muset dát pásku, aby nám to ty dodávky neničily”.
„Jo, taky jsem si toho všimla.” Chci jí poděkovat. Za těch asi milion věcí, co dnes udělala. Nějak si to nestihnem nikdy říct.