„Tys řek píča!”
„Jo, řek. Protože Jaruna je píča.”
Zabublám smíchy a po břiše se mi rozleje příjemnej pocit, takovej ten příjemnej pocit, co se rozlejvá, když se člověk rozesměje, přestože ještě trochu brečí.
„To nesmíme říkat,” říkám.
„Občas to můžem říkat,” říká.
„Kdy občas?”
„Když nás rodiče neslyšej. A když je někdo fakt píča.” …

Znalci poznávají text Lucie Faulerové z knihy Smrtholka, nominovaný letos na cenu Magnesia Litera a já říkám: „Odevzdejte diktát, normálně ho uploadněte do clasroomu, jak jsem říkala na začátku, preferuji elektronickou podobu, protože to se líp opravuje, ale jestli to někdo psal rukou, vůbec to nevadí.”
„Markéto, můžeš mi přečíst ještě první větu?”
„To víš, že jo.”
Mačkám F5, aby se mi aktualizoval počet odevzdaných prací.
„Fotím vám to a dávám na discord. Je to v kanálu #humanities, taak, teď, můžete začít opravovat.”
„A máme to resubmitnout a hodit to sem znovu, nebo jak?”
„Je mi to jedno, buď udělejte revize, nebo si to zkopírujte a hoďte mi sem nový dokument. Jestli na to někdo pošle ócéerko (OCR = optical character recognition; automatické rozpoznání textu z obrázku), a pak to porovná s tím, co napsal, je to taky způsob. Hlavně se zaměřte na tu přímou řeč, je jí tam fakt hodně.”

Tematicky jsem diktovaným úryvkem navázala na včerejší hodinu Radky a též na dnešní hodinu Markéty, kde jsme společně poslouchali rozhovor Lucie Faulerové s Jáchymem Topolem. Autorka byla celkem nervózní, studenti měli sledovat, jak odpovídá (vyplňovali k tomu připravený formulář), hodnotili jak obsah, tak formu, tedy například i hesitační projevy. (To je „eee” a podobné.) Dostali za úkol promyslet, co by autorce poradili, aby se podobných nešvarů zbavila.

„Měla by se předtím nadechnout a rozmyslet si, co chce říct,” shrnul David. Je vidět, že si vzal ponaučení z rad hlasové specialistky Jany Postlerové, kterou jsme poslouchali minulý týden a která zdůrazňovala, že člověk potřebuje otevřít pusu.

Při opravování diktátu se ukázalo, že si úplně nevědí rady s nespisovnými tvary, respektive měli tendence se k nim nějak postavit už při psaní diktátu.
„Co mám dělat, když jsem napsal řekl, ale ono je tam řek?”
„Ale já jsem neříkala, že to máte vylepšovat, ” směju se, „slyšeli jste Jáchyma Topola, chválil autorce strhující a čtivý styl.”
„Ale co když to pak budem psát blbě,” říká Viliam.
„Myslíš, že kvůli tomu pak budeš psát řek místo řekl?” Ptám se.
„Hm, to asi né,” odpoví si sám.
„Ten diktát rozhodně není na známky, jde nám tu o úplně něco jiného, ale to už jste na téhle škole asi zjistili… Hlavně si to fakt pořádně projděte, posledně nebyl nikdo, komu bych tam ještě něco nenašla...”

Doufám, že zjistili. Doufám, že někteří pochopili i to, že například stran toho mluveného projevu ani my sami nevíme, jak velký důraz klást na jeho spisovnost, zatímco na tradičních školách v tom mají pravděpodobně jasno. Ve svých předchozích zaměstnáních (než jsme byli učitelé) jsme rozhodně spisovně nemluvili a nemluví tak ani naši hosté, kteří k nám chodí - osobnosti napříč obory, CEO firem, inspirativní lidé. Kultivovaný projev totiž vůbec spisovný být nemusí. Ba naopak, většina projevů dnes již spisovná není, viz též řeč Jáchyma Topola v onom rozhovoru. Váš projev musí být hlavně autentický a musí vám ho lidé věřit, naučila jsem se já, a to mám tendence předat.

U mnohých našich studentů k tomu pozorujeme vzrůstající trend mluvit lépe anglicky, než česky. Jejich projev v angličtině je plynulejší, přirozenější než v češtině, je v něm méně výplňových slov a hlavně ta slova nehledají, zatímco v češtině občas ano, „prosím tě, jak se řekne cargo, load…” - příklad za všechny.

Nevím, co nám přinese budoucnost a nemám ambice hledat východiska pro češtinu, popisuji jen stav věcí a doufám, že si jazyk cestu najde.