Jaká je role trhu a státu v uspořádávání lidských vztahů? To je problém, v němž se o solidní teoretický výklad pokouší málokdo. A pokud, pak nejspíše v zúžené perspektivě té či oné vědní disciplíny, přičemž významné okolnosti studované jinými disciplínami odbude oním lehce dekadentním „za jinak stejných okolností“.

Svůj pokus o výklad onoho vztahu trhu a státu jsem podal v monografii "Nejen trh. Role trhu, státu a občanského sektoru v proměnách české společnosti", která vyšla v roce 1997. Trh ani stát nejsou všespasitelnými ani jedinými regulátory lidských aktivit. Existují v nejednoduchém symbiotickém vztahu, jehož vylaďování se zatím příliš nedaří. Lze vysledovat tendence příklonu k jednomu (kulturní revoluce v Číně) nebo k druhému (neoliberalismus Reagana a Tchatcherové) z nich, které vedou k poruchám a napětím (krize „reálného“ socialismu, kolapsy liberalizovaných ekonomik) a posléze k pokusům o nápravu odstraněním největších extrémů (Pražské jaro u nás v roce 1968, New Deal v USA proti krizi 30. let). Základní závěr, který jsem vyvodil z analýzy prvních let transformace a na kterém ani po letech nemusím nic měnit, je, že u nás po listopadu 1989 bylo kyvadlo, dlouhá léta uměle udržované na straně státu, především díky Klausovu výkladu trhu jakožto léku na téměř všechny neduhy české společnosti uměle vychýleno na opačnou stranu, na stranu trhu, se všemi z toho vyplývajícími negativními důsledky. Mimochodem, to kyvadlo se jednostranně vychýlilo na stranu trhu v plné síle až po vítězství Klausovy ODS ve volbách v roce 1992. Původní cíle Občanského fóra, které byly ztělesněny v dokumentech tehdejší federální vlády Strategie ekonomické reformy a Strategie sociální reformy ze září 1990, byly totiž mnohem vyváženější. Vláda se v nich zavázala budovat právní stát se sociálně a ekologicky orientovaným tržním hospodářstvím a koncipovala reformy ne jako dobytí státu trhem, nýbrž jako hledání produktivní dynamické symbiózy mezi nimi…

Kapitalismus. Ale jaký?

S tím souvisí další otázka. Co je to kapitalismus? Můžeme mluvit o jeho odrůdách? Co přijde po něm? Přijde něco jiného? A co máme za zřízení my tady, v České republice?

Uchýlíme-li se pro začátek k empirickému popisu, nepochybně existuje mnoho různých odrůd a odnoží kapitalismu. Základní dělítko existuje především mezi kapitalismy demokratickými a autokratickými. Čína je dnes, vezmeme-li do úvahy prostor pro podnikání a dynamiku ekonomického růstu, kapitalističtější zemí než samotné Spojené státy. Autokratických režimů s tržním hospodářstvím je na světě mnoho a nezdá se, že by chřadly. Dnes se naopak ve větších problémech ocitají ty země, u nichž se tržní hospodářství snoubí s demokratickým politickým systémem, sázejícím především na tradiční reprezentativní formy zprostředkování zájmů.

Ale i mezi nimi existují významné rozdíly, dané především způsobem, jakým do operací trhu zasahuje stát. Zde je patrné další dělítko: na jedné straně nacházíme země s liberální tržní ekonomikou a státem, který jí sekunduje tam, kde trh již evidentně selhává, a na straně druhé země se sociálně tržním hospodářstvím, kde stát je rovnocenným partnerem trhu a „připouští“ jej tam, kde může plně uplatnit své produkční funkce ve vztahu k širším sociálním cílům. V literatuře se i s poukazem na znění ústavy Spolkové republiky Německo označuje tento typ kapitalismu také jako rýnský kapitalismus. V posledních desetiletích se ovšem v politických orientacích takto spravovaných zemí stále více uplatňují i ohledy na životní prostředí.

Sociálně (a stále více i ekologicky) orientované tržní hospodářství zažívalo své vrcholy ve druhé polovině minulého století v zemích západní Evropy. Troufám si tvrdit, že lidé v „normalizovaném“ Československu, stále znechucenější marasmem „reálného“ socialismu, vnímali jako příklad hodný následování pro řešení problémů svých životů a své země právě takový typ společenského uspořádání, to, co viděli (když ne ve skutečnosti, tak alespoň zprostředkovaně) v sousedním Rakousku či Německu, či dále od našich hranic v západní či severní Evropě.

S ekonomickým a následně i politickým kolapsem východního bloku a pádem železné opony ale koincidovaly, skrytěji, ale s o to větším vlivem na proměnu celkových poměrů, procesy globalizace. Dravé síly trhu, které se podařilo po druhé světové válce v západní Evropě jakž takž „domestikovat“ na úrovni národních států, se začaly stále více prosazovat na globální úrovni a braly menší a menší ohledy na vůli národních politických reprezentací. Cenový, mzdový a sociální dumping se začal přelévat přes hranice jednotlivých zemí a erodoval pracně vybudované struktury národních sociálních států. Rychlá financializace světové ekonomiky, podpořená novými informačními a komunikačními technologiemi, vytvořila podhoubí pro vznik nových, méně kontrolovaných a „kreativně“ operujících privátních fondů. Nadnárodní společnosti koncentrovaly ekonomickou moc ve svých rukou, zatímco mnohým zemím nezbývalo nic jiného než se začít zadlužovat – kde jinde než u privátních finančních institucí. Nedávno vypuknuvší finanční a hospodářská krize ukázala, že moc se vychýlila ve prospěch globálního kapitálu - a dnes jí není schopna čelit žádná národní vláda. Je příznačné, že osudy vlád jsou stále závislejší na hodnocení stavu jejich veřejných financí privátními ratingovými agenturami. Včetně vlády dosud nejmocnějšího státu světa, USA. Pokusy o regulaci globálního trhu na globální úrovni (jako například záměry nového neformálního sdružení nejmocnějších států světa G20) jsou nesmělé, nacházejí se na samotném začátku. Nastalo to, co už před deseti lety předjímala jedna z posledních varujících zpráv Římského klubu “Kapacity vládnutí“: před lidstvem stojí bezprecedentní úlohy, bez jejichž řešení je ohroženo samotné jeho přežití (nebo alespoň zachování jeho historicky vzniklých civilizačních forem), ale nevyvinulo si přitom nástroje vládnutí, které by tyto úlohy byly schopny efektivně řešit.

Podceňovaná role státu

Po tomto globálním moři se nyní pohybuje i lodička země, která má jeden a půl promile světového obyvatelstva, produkuje čtyři promile světového hospodářského produktu a má prezidenta, který se na tiskové konferenci s cizím státníkem a přímo před televizními kamerami snaží zkušenými pohyby zakrýt, že krade pero. Kam ji nasměrovat, co si s ní počít? Rozhodně jí nepomůže buď jednostranná sázka na trh, nebo na stát. Nejprve je třeba pojmenovat její klíčové problémy, a posléze hledat cesty jejich řešení.

Začal bych nízkou úrovní důvěry občanů v instituce a aktéry politického systému a malou ochotou lidí podílet se na veřejném životě. Jedním z vůdčích motivů touhy po změně komunistického režimu byla všudypřítomná nedůvěra v tehdejší politický systém vedený „stranou a vládou“. Jednou z nejsmutnějších zpráv po více než dvaceti letech, která uplynula od jeho pádu je, že jsme se v úrovni důvěry k základním demokratickým institucím (parlamentu, vládě a politickým stranám) nacházeli v roce 2007 na velmi nelichotivém 24. místě z jednatřiceti srovnávaných evropských zemí. Bez výrazného zvýšení této důvěry nebude možno nalézat účinná řešení ostatních klíčových výzev, které si, všechny bez výjimky, vyžadují podporu široké veřejnosti. A právě tato široce zakořeněná nedůvěra k politické a správní reprezentaci jde ruku v ruce s nízkou ochotou lidí aktivně vstupovat do veřejného života.

Dalším velkým problémem je pokračující oslabování státu a jeho institucí. Jednou z nejzanedbanějších oblastí veřejného života je totiž samotný český stát, v jehož fungování se, především v důsledku dlouholetého neoliberálního podceňování jeho role ve veřejném i v hospodářském životě vyskytuje mnoho slabin, nedodělků, bílých míst. I vyhraněně liberální koncepce minimálního státu staví na předpokladu, že stát bude schopen stanovit základní pravidla chování a vynucovat jejich dodržování v občanském a hospodářském životě. Přitom se ovšem spoléhá, že život sám si přirozeně hledá cestu ke společenskému optimu. K nedostatkům lze řadit slabiny samotného ústavního a právního rámce, absenci strategické dimenze řízení země, nedokončenou reformu ústřední státní správy, stále odkládanou platnost zákona o státní službě (což je také jedním z důvodů rozsáhlé politizace státní správy), nedostatečné příjmy a neefektivně vynakládané výdaje veřejných rozpočtů. Kapitolou samou pro sebe je rozsáhlá korupce a klientelismus, v jejichž důsledku dochází k rozsáhlým škodám na veřejném majetku, k dalšímu poklesu důvěry lidí v instituce státu a k oslabování hospodářského potenciálu země.

Upozornil bych i na plíživý, ale stále patrnější rozklad veřejných a sociálních služeb. Služby, které Evropská unie nazývá také službami ve veřejném zájmu, u nás dlouhodobě chátrají. Je tomu tak především kvůli jejich chronickému podfinancování a chabému řízení. Každým rokem se neziskové organizace poskytující sociální péči strachují, zda nebudou muset své často na nich vitálně závislé klienty kvůli vysychající podpoře z veřejných rozpočtů ponechat zcela bez pomoci. Problémy v řízení a financování školství, výzkumu a vývoje, ale i médií, kultury, bezpečnosti, veřejné dopravy a jiných oblastí veřejných služeb mají přes svoji různorodost společného jmenovatele: málo peněz, nízké platy poskytovatelů a mizerné řízení. Dramaticky do nich již vstupuje a v blízké budoucnosti ještě více zasáhne stárnutí populace. Jde o dlouho zrající strukturální problém této země, bez jehož řešení nezabráníme tomu, abychom se na žebříčku kvality života v mezinárodním srovnání nepropadali stále níže a níže.

Veliké rezervy máme v plném uplatnění naší země v Evropské unii. Naše chování vůči tomuto společenství připomíná tu výstřelky v chování nezralého pubescenta, tu jednoho z partnerů v italském manželství, jehož protějšek do poslední chvíle netuší, co od něj může vlastně očekávat. Nebo ještě jinak: nevíme sice, co chceme, ale nedáme pokoj, dokud to nedostaneme… Pokud ovšem do složitého soukolí evropské spolupráce dokonce neházíme písek záměrně… Platí zde analogicky to, co o jiných zanedbaných oblastech našeho veřejného života. Bude nutno si ujasnit vizi, v tomto případě vizi našeho evropského angažmá. Bude nutno se domluvit na rozumné dělbě práce. Bude nutno investovat do kompetence a motivace nositelů této agendy. A navíc bude nutno hledat v evropském prostoru spojence s podobnými zájmy, získat si jejich důvěru a aktivně se účastnit realizace přínosných evropských projektů.

Všechno přehodnotit nelze.

V neposlední řadě jde i o hodnoty lidí, o morálku. Friedrich Nietzsche nazval jeden ze svých filozofických projektů (který se mu nepodařilo naplnit) Přehodnocení všech hodnot. Ano, jde o naše hodnoty. Čím se ve svém životě řídíme? Čemu věříme? Čemu nevěříme? Jaká je naše morálka? Jaké místo jsme v naší politice a veřejné správě vyhradili etice? Dobře na ně odpovědět bývá velmi, velmi obtížné.

Uvedu tři zásadní okolnosti, které generují hodnotovou anómii, jeden z nejvýraznějších deficitů českého veřejného života. Za prvé, z historických důvodů je český národ nejsekularizovanějším národem na světě; tomu odpovídá i fakticky nepatrná úloha církví ve veřejném životě. Za druhé, materialismus teorie i praxe „reálného socialismu“ poznamenal starší generaci přímo a generaci mladší zprostředkovaně. Jeho takzvaně normalizační fáze (1969-1989) bývala někdy poněkud zjednodušeně, ale docela výstižně nazývána Husákovým knedlíkovým komunismem: nabídneme lidem uspokojivý hmotný životní standard a zacpeme jim tím ústa, aby se nám nepletli do naší politiky… A za třetí, neoliberalismus jako dominantní ideologie polistopadového období povýšil ekonomický růst na cíl všech cílů. Tím dále posílil důraz na materiální stránky života, zděděný z předchozího komunistického období. Ostatně soudím, že na něj dokonce organicky navázal – viz známý výrok „Neexistují špinavé peníze“.

Je jasné, že přehodnotit všechny hodnoty nelze. Bude však nutno se znovu - a mnohem důsledněji než dosud - vracet k hodnotovým základům našeho veřejného života. K ideám, z nichž povstával český národ, český stát. Ke Komenského Všenápravě. K Masarykovým Ideálům humanitním, k jeho konceptu češství jako součásti světoobčanství, k jeho „ne mečem, ale pluhem“. K ideji Evropy a evropanství Milana Kundery a Jiřího Dienstbiera st. Ke konceptu lidského potenciálu, jeho kultivace a uplatnění jako základního zdroje rozvoje země. K nauce úcty k životu Alberta Schweitzera, do českých poměrů Josefem Vavrouškem tak přesvědčivě přetavené a aktualizované v jeho pojetí trvale udržitelného rozvoje …

Ano, jde o dílo. Vlastně nic originálního. O dílo na národu roli dědičně… Intelektuálové v něm mohou pomoci, mohou ale také selhat. Ani v případě českého národa nelze totiž vůbec vyloučit, že nakonec dojde na slova Aba Ebana: „Národy docházejí k rozumným řešením až poté, co vyčerpaly všechny ostatní alternativy.“

Psáno pro Literární noviny jako součást polemiky s Michalem Černíkem, Petrem Machem, Romanem Jochem a Mnislavem Zeleným Atapanou. Vyšlo v č. 23 z 9. 6. 2011 na s. 14-15 Upraveno.