Už před listopadem 1989 jsem se s ním setkával u nekonformních projektů v tehdejší „šedé zóně“ společenských věd, kde se přemýšlelo, psalo a konalo svobodněji než v tehdejších oficiálních strukturách.

17. listopadu 1989 večer jsme se vraceli autobusem z Moravského Krumlova do Prahy spolu s dalšími účastníky z jednoho takového semináře, nazvaného „Funkční analýza v sociálních vědách“. Z rozhlasového vysílání nám bylo jasné, že se něco děje. Na Národní jsem došel o půl desáté večer, kdy se už stříkací vozy snažily z dlažby smýt poslední stopy střetu studentů s policií.

Ihned nato jsme se setkali v Laterně Magice a začali jsme připravovat sociální program Občanského fóra.

Sám mu vděčím především za to, že mne při náhodném setkání na Národní někdy v březnu 1990 přizval k budování nově zakládané Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Pak za to, jak obrovský prostor mně i mým kolegům na ní – už jako její nový děkan – poskytl při zakládání a rozvíjení nového oboru Veřejná a sociální politika. I za to, kolik - sám zapálený sociolog a skvělý rétor - pro tento svůj obor získal dychtivých mladých následovníků v době, která kritickému myšlení o společnosti rozhodně nepřála, a ostatně nepřeje ani dnes. Zůstane pro mne nedostižným příkladem svrchované intelektuální poctivosti, niterné odpovědnosti intelektuála za osud společnosti, v níž žije, a mravní velikosti plně srovnatelné s prvním profesorem sociologie na naší staroslavné Tomášem Garrigue Masarykem. Jsem rád, že jsem se mohl počítat do kruhu jeho blízkých spolupracovníků – a snad i přátel.

Bude mi hrozně scházet. Čest jeho památce!