Možná si ještě vzpomenete na ostudný předvolební videoklip Marthy Issové a Jiřího Mádla „Přemluv bábu!“, který stylizoval příslušníky starší generace do role pasivních hlupáků. Byl výrazem nebezpečné tendence, zvané ageismus nebo také antigerontismus.

Můj zesnulý kamarád, sociolog Miroslav Purkrábek, kdysi vtipně poznamenal, že „étos současné doby je monetární“. Jistě, pokud hodnotu všeho, a tedy i člověka, vyjadřujeme pouze obsahem jeho či její peněženky, pak čeští důchodci skutečně nejsou na výši doby. Se svými přibližně 43 % průměrného důchodu vztaženého k průměrné mzdě si dnes rozhodně nemohou vyskakovat. Zvláště když jim Nečasova vláda ubírá dvě třetiny z inflační valorizace důchodů, a pokud ještě mohou pracovat, upírá jim odpočet daně z příjmů, zvyšuje DPH u zboží, které tvoří značnou část jejich spotřebního koše, zvyšuje spoluúčast úhrad za zdravotní péči a ruší regulaci nájmů. Nejspíš řídí svoje kroky podle starého úsloví „Dědeček a babička ujídají z chlebíčka“.

Zdá se, že tato politika nachází odezvu u nezanedbatelné části mladých. Podle čerstvého sociologického výzkumu si celá čtvrtina mladých Čechů myslí, že staří lidé jsou přítěží společnosti. Tomáš Pecina k tomu poznamenává: “Staří jsou předmětem pohrdání, protože "neuměli vydělat", mladým často "nic nezanechali" a vedle toho vyžadují domněle nezasloužené výhody mezigenerační solidarity; dochází k jevu, který nemá v normálně strukturované demokratické společnosti obdoby, totiž k tomu, že místo sociální volby nastupuje volba generační.“

Je pravdou, že ani mladí to na startu své životní dráhy nemají lehké. Rostou náklady na vzdělávání, bydlení, stát na ně přenáší stále větší zátěž v péči o děti. Jesle a mateřské školky nedostačují poptávce. V poslední době se k tomu přidružily problémy s pracovním uplatněním. Vláda láká mladé lidi do druhého pilíře soukromého penzijního připojištění s dodatečnými náklady a nejistými perspektivami ve čtyřicetiletém horizontu.

Jedním z neuralgických bodů tohoto vztahu mladých a starších je také dosavadní konstrukce našeho průběžného systému povinného sociálního pojištění. Ti, kteří jsou v produktivním věku, platí svými příspěvky na důchody stávajícím penzistům. Až se v důchodu ocitnou sami, očekávají, že jim budou na důchody platit ti, kteří v mezidobí dospějí a budou vydělávat. Nicméně poměr těch, kteří do systému platí, a těch, kteří z něj pobírají své penze, se stále zmenšuje. Poněvadž máme méně dětí, než kolik by stačilo k prosté reprodukci populace. Stárnutí populace by se ještě dalo zvládat zvyšováním počtu let, které musí člověk odpracovat, aby měl na důchod nárok, a také věkové hranice odchodu do důchodu. To se u nás i děje. Jak si ale poradit s tím, že se rodí stále méně dětí?

Pes je zakopán v tom, že tento systém je snadno zneužitelný lidmi, kteří do systému nepřispívají tím, že by vychovali budoucí plátce svých důchodů – svoje vlastní děti. Jak systém reformovat tak, aby nevedl k perverzní motivaci děti nemít? Odpověď zní: prémiovat ty účastníky systému, kteří do něj přispívají nejen peněžními příspěvky, ale i péčí o přispěvatele budoucí – o děti. Chápat péči o děti jako další významnou formu podpory důchodového pojištění.

Jako sociolog vnímám, že toto odcizování světa mladých a starých má svoje kořeny i v individualizaci životních stylů, v oslabování rodinných vazeb, ale především v prosazující se tendenci brát život jako zábavu tady a teď, bez větší odpovědnosti za sebe i za jiné a bez zamýšlení se nad budoucností.

Jistě, existují příklady krásného mezigeneračního soužití v dobře fungujících rodinách a přátelských společenstvích. Ty ale fungují navzdory nepříznivým podmínkám, které by bylo možno změnit k lepšímu. Štědřejší podporou rodin s nezaopatřenými dětmi a starších spoluobčanů (včetně dostatečné sítě asistenčních sociálních služeb), spojováním sociálních zařízení, kde mohou senioři pomáhat při výchově dětí (například umisťovat domovy pro seniory v blízkosti jeslí a mateřských školek) či výchovou ke vzájemnosti a rodinné i mezigenerační solidaritě – v rodinách samotných, ve školách, v zájmových sdruženích, v kostele.

Je však tohle možné očekávat od vlády, která podle svého vlastního programového prohlášení dobře ví, že „jen podnikatelský sektor je tvůrcem bohatství společnosti, ne stát“? A věří, že individuální sebezájem přinese bohatství a prosperitu všem? Od ní jsme se dočkali spíše toho, že staví proti sobě ekonomicky aktivní a nezaměstnané, zdravé a zdravotně postižené, podnikatele a zaměstnance. A také mladé a seniory. S tím, že to jsou právě ti druzí, co nám „ujídají z chlebíčka“. Těžko se na tom v letošním roce něco změní. Vždyť skoro nikdo u nás neví, že byl vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity. Nebo že by šli Martha Issová s Jiřím Mádlem přece jen do sebe?

Beseda s občany na dané téma se uskuteční už zítra, v úterý 4. 9. od 18 hodin v Informačním středisku ČSSD na Zenklově ulici 27, Praha 8. Přijďte!