Volíme prezidenta. Zbývající dva kandidáty hodnotíme podle toho, jak vypadají, podle toho, jak se vyjadřují, nebo podle toho, kdo je podporuje. Neměli bychom přitom zapomínat na to nejdůležitější. O co usilovali a co vytvořili, co je za nimi.

U počátků dnešního neutěšeného stavu společnosti a politiky stál Václav Klaus - a jeho svatá víra v magické pozitivní působení trhu bez přívlastků. Odcházející prezident se ostatně ve vrcholných funkcích přes dvacet let na obsahu této politiky sám aktivně podílel. Přečasto s pohrdavým úšklebkem adresovaným nositelům odlišných názorů. Nyní, na samém konci svého prezidentského angažmá, jako zázrakem prozřel. V nedávném rozhovoru pro televizi Prima prohlásil: „Česká politika neumí vytvářet dohody o tom, co je ve společném zájmu, a to je hrozivý problém“.

V tomto měl ovšem pravdu. Z dnešního marasmu se nebudeme schopni vyhrabat, nebudeme-li mít odvahu a sílu nalézat společný jazyk napříč politickým spektrem. Jediným rozumným východiskem je, aby politici, kterým ještě záleží na osudu naší země, na osudu současné i budoucích generací, zahájili zásadní programový dialog o řešení vyvstalých problémů. Strategicky, s potřebným rozhledem i výhledem. Bez omezení daných příslušností k té či oné politické straně, hnutí, světonázoru či ideologickému proudu. S přizváním odborníků a představitelů občanského sektoru.

Že to je, v dnešní rozhádané a štěpící se české společnosti, úkol přetěžký? O tom nepochybuji. Ke štěpení společnosti ovšem dochází i díky asociální politice vlády, jejímž místopředsedou a předsedou jedné z vládnoucích koaličních stran byl a je jeden z prezidentských kandidátů Karel Schwarzenberg.

V české státní správě dnes také nenajdete útvar, který by byl schopen se tohoto úkolu zhostit. Jedinou výjimkou byla Rada pro sociální a ekonomickou strategii při Úřadu vlády, ustavená právě vládou Miloše Zemana. Byl to on, kdo její činnost inicioval, zadal jí úkol prosazovat strategické myšlení ve státní správě a intenzivně spolupracovat s odborníky bez ohledu na jejich politickou orientaci. Tento orgán bohužel přežil Zemanovo působení v roli premiéra o jediný rok.

Prezidentský úřad je (kromě Úřadu vlády, který ovšem zatím vždy byl v moci právě vládnoucí koalice) jako jediný přímo předurčen k podpoře celospolečenského dialogu napříč politickým spektrem a na něm založeného strategického uvažování o budoucnosti země. Klaus této možnosti nevyužil. Nyní licoměrně pláče nad rozlitým mlékem. Zeman činem dokázal, že když se chce, tak to jde.

V rozhodování o tom, komu dáme svůj hlas ve druhém kole prezidentských voleb, bychom tedy neměli zapomínat ani na ono biblické - "Podle skutků jejich poznáte je".