Ve včerejším závěrečném televizním duelu před druhým kolem prezidentských voleb Miloš Zeman i Karel Schwarzenberg prohlásili, že v případě svého zvolení se pokusí přispět k uklidnění rozjitřené vnitropolitické situace a k hledání dorozumění napříč politickým spektrem.

Karel Schwarzenberg prohlásil, že bude nadstranickým kandidátem a zastáncem všech slabých. Jako místopředseda vlády ovšem nese (jak nakonec i rytířsky uznal) spoluodpovědnost za drakonické sociální škrty, které prosadil jeho stranický kolega z TOP 09, exministr práce Jaromír Drábek. Ty vedly k dalšímu oslabení sociálních závazků státu především vůči těm slabším a také k téměř úplnému rozvratu státní politiky zaměstnanosti. Naše společnost se i díky tomu rozštěpuje na nepočetnou vrstvu těch, kteří „na to mají“, masy těch, kteří žijí od výplaty k výplatě (případně vytloukají půjčku půjčkou), a chudnoucí střední třídu, která si nemůže být jistá, zda ji pád na dno nečeká také. Může se stát důvěryhodným iniciátorem zasypávání politických a sociálních příkopů, byť se na jejich vykopávání nepodílel přímo?

Bude-li zvolen prezidentem Miloš Zeman a splní-li, co v onom duelu slíbil, hodlá zahájit jednání o budoucnosti země na půdorysu představitelů všech parlamentních politických stran. Má poziční výhodu v tom, že se v posledních deseti letech nepodílel na výkonu politické moci. Jeho velkou nevýhodou při rozvíjení takového politicky širokospektrálního dialogu by byly především jeho narušené vazby na v současnosti nejsilnější českou politickou stranu – sociální demokracii. Jak jsem zmínil už ve svém včerejším blogu “Václav Klaus měl pravdu!“, k dobru mu lze připsat, že v době svého premiérování působila na Úřadu vlády Rada pro sociální a ekonomickou strategii právě s takovýmto zadáním. A byl to právě Zeman, kdo její činnost inicioval, vdechl jí úkol prosazovat strategické myšlení ve státní správě a intenzivně spolupracovat s odborníky bez ohledu na jejich politickou orientaci.

Ať už v nadcházejících volbách zvítězí ten nebo onen, zaslouží-li se o rozvíjení obsahově kompetentního a trvalého dialogu o možném a žádoucím budoucím směřování České republiky, zaslouží se o stát. Bude to ovšem v dnešní rozhádané a štěpící se české společnosti úkol vpravdě sysifovský.