Odkud se vlastně vzala globální krize finančních trhů – a na ni navazující krize hospodářská, sociální a politická? Vidím především dvě podstatné okolnosti, které přispěly k jejímu vzniku: artikulované zájmy finančního kapitálu, protěžující neoliberální ideologii, které se úspěšně prosadily v arénách politického rozhodování, a nekompetenci společenských věd v poznávání charakteru soudobé fáze vývoje lidské civilizace.


Rád bych se opřel o poznatky sociologie vědění, analyzující úlohu zájmů v konfiguraci ideologií schopných významně ovlivnit to, co si lidé myslí, čemu věří a jak se chovají. Jejím hlavním představitelem je Karl Mannheim a jeho – u nás málo známé – dílo „Ideologie a utopie“ vydané začátkem 90. let.
Vývoj světa se až do loňského roku odehrával ve znamení převládajícího neoliberálního paradigmatu, vtěleného do tzv. Washingtonského konsenzu. Ten bylo a lze – samozřejmě zjednodušeně – vyjádřit sloganem „Stát je překážkou svobodného podnikání (a tím i blaha společnosti jako celku).“
Toto paradigma vznikalo a postupně sílilo v USA, posléze ve Velké Británii a nakonec s plnou razancí, podporováno institucemi jako je Světová banka a Mezinárodní měnový fond, dorazilo i k nám. Zde koincidovalo s diskreditací a politickou porážkou komunismu a potencovalo hledání zásadně odlišných řešení.
(Protagonistou tohoto výkladu aktuálních potřeb doby obecně a českého státu zvláště byl a dosud zůstává Václav Klaus.)
Za úspěchem neoliberální interpretace problémů soudobé civilizace je nutno vidět masivní a artikulované ekonomické zájmy globálního finančního kapitálu. Ty byly s vynaložením značných zdrojů uplatňovány k přímé i nepřímé podpoře akademických a politických kruhů, které tyto koncepty uplatňovaly při přípravě, zdůvodňování a realizaci reforem deregulace ekonomiky i demontáže sociálního státu.
Kromě několika málo výjimek (mezi nimi opět zaujímá význačné místo Václav Klaus, tvrdící, že současná krize byla způsobena přílišnou regulací) se dnes společenští vědci shodují v definování příčin kolapsu finančních trhů: aktéři globálních finančních trhů byli osvobozeni z pout veřejného dohledu a kontroly a pustili se bez morálních skrupulí do hry známé pod názvem „letadlo“: splácím dluhy tím, že si půjčím od jiných, kteří si půjčují opět od jiných – a kruh se pomalu, ale jistě uzavírá…
I v řadách ekonomů se ojediněle vyskytly hlasy včasného varování – v některých případech i v ostrém protikladu k dříve prezentovaným stanoviskům. Uveďme například jména Josepha Stiglitze, Francise Fukuyamy, Geoffrey Sachse či George Sorose. U nás to byl především Ondřej Benáček, který se zmíněné tezi věnoval před zhruba dvěma lety v Hospodářských novinách (viz text Co čeká Ameriku a svět za Bernankeho). Tyto názory však byly až do nedávna marginalizovány a v politické praxi ignorovány.

Limity ekonomie

Část problémů, které přivodily tento zarážející deficit porozumění problémům soudobé civilizace na straně společenských věd, byla dána jejich rozčleněním a přílišnou specializací. Jinými slovy: problémy finančního trhu nemůže analyzovat pouze ekonomie, právě tak jako pokles legitimity a efektivity veřejných a politických institucí nemůže indikovat pouze politická věda.
Byla to právě ekonomie, která se více méně úspěšně pokusila obsadit veřejný prostor, v němž společenské vědy analyzovaly dynamiku soudobých společností a snažily se z této analýzy vyvozovat doporučení pro společenskou praxi. Nebyla ale jediná.
Uvedu zde – bez obšírného výkladu, jen s odkazy k dalším pracím – tři pokusy o prosazení alternativních paradigmat, stavějících důsledně na spolupráci několika společenských věd, jichž jsem byl svědkem i přímým účastníkem v posledních třiceti letech. Už v osmdesátých letech to byla teorie kultivace a uplatnění lidského potenciálu ve společenském reprodukčním procesu a role odvětví rozvoje člověka, zachycená v několika článcích na přelomu osmdesátých a devadesátých let. V případě lidského potenciálu šlo o zdraví, schopnost integrace a sociální participace, znalosti a dovednosti, hodnotové orientace nebo tvořivý potenciál. Překvapením byl vzájemný vztah mezi tehdejším kritickým nábojem tohoto konceptu ve vztahu k teorii základny a nadstavby, z níž vycházela v praxi předlistopadová vláda komunistické strany, a chybami v přístupu k veřejnému sektoru, kterých se dopouštěly naše polistopadové politické reprezentace. V devadesátých letech jsme se zabývali rolí trhu, státu a občanského sektoru v proměnách české společnosti. A od přelomu století a tisíciletí se věnujeme teoretickým východiskům pro strategické rozhodování v České republice (viz. Literárání noviny č. 25/2008). Ve všech těchto případech se ukázalo, jak obtížná a náročná je spolupráce ekonomů se sociology, politology, právníky a teoretiky veřejné správy. Všechna tato paradigmata byla ovšem také tak či onak marginalizována.

Ohrožení veřejné sféry

Jak hodlají krizi řešit současné politické reprezentace? Zaznamenáváme odstíny v přístupech (USA, Velká Británie, Francie, Německo), ale v zásadě masivními dotacemi z veřejných rozpočtů pro sanaci privátních ekonomických subjektů. Politikům je dnes už jasné, že řešení je nutno hledat lepší veřejnou regulací ekonomických aktivit na globální úrovni. Zde se však ukrývá čertovo kopýtko: aktéři globální ekonomiky se už emancipovali natolik, že mají všechny ostatní aktéry, včetně vlád nejbohatších a nejsilnějších států, jako rukojmí, mohou je vydírat hrozbou rezignace na příspěvek k naplňování jejich veřejné funkce (vytvářet pracovní příležitosti), a také tak bezostyšně činí.
Dochází-li dnes tak rychle k tak obrovským transferům veřejných peněz, nezbývá než se ptát, jak to, že řádově nižší investice, potřebné k podpoře rozvoje veřejného sektoru, nebyly v minulosti nikdy k dispozici, naopak se omezovaly a stále větší břímě v uspokojování potřeb se přesouvalo na jednotlivce a rodiny? Vysvětlení je nutno opět hledat v úzkých ekonomických zájmech těch, kteří chtěli přesunem těchto služeb z veřejného do komerčního sektoru získat další podíl na zisku.
Troufám si tvrdit, že veřejný sektor může být i přes zřejmou diskreditaci neoliberálního paradigmatu ohrožen probíhající krizí ještě více než v minulosti tímto paradigmatem samotným: prostředků bude za jinak stejných okolností méně a veřejných úloh a nároků více.

Co nás čeká?

Výhledy budoucího vývoje se rýsují v ne příliš zřetelných konfiguracích. Jisté je, že budou nezbytná závažná politická rozhodnutí na nadnárodní i na národní úrovni (regulace globálních finančních trhů, zvýšení daňové zátěže). I tak lze očekávat rostoucí sociální napětí, jím indukované politické turbulence, neklid a fluktuace v podobách politické reprezentace. Klíčové bude, zda se občanům u nás i ve světě podaří zformovat se do účinné politické formace, která by zabránila rozkladu společností více či méně podle latinskoamerického scénáře známého ze 70. až 90. let minulého století.
Jistě, otevírá se okno příležitostí pro formování nového pohledu na způsoby, jimiž lidstvo spravuje svoje záležitosti, a na návrhy veřejných politik, které by pomohly politickým reprezentacím vybřednout z probíhající krize. Absentující kapacity vládnutí však nedávají velké naděje, že se to obejde bez větších či menších krizí a selhání. Zevrubná analýza kapacit strategického vládnutí v České republice nabízí ještě méně důvodů k optimismu.
Společenské vědy ve světě i u nás mají přitom v nastalé situaci velkou odpovědnost, myslím větší, než bychom si asi všichni přáli.

Redakční poznámka:
Tento text je redakčně upravenou verzí příspěvku předneseného na Mezinárodní vědecké konferenci Ekonomicko- správní fakulty Masarykovy univerzity v Brně, nazvané Šlapanice 2009 a uspořádané 22. ledna 2009. Ve zkrácené podobě vyšel text v Literárních novinách 2009, č.6 na straně 6 pod názvem "Tušené souvislosti paralelní krize". Dostupné na http://www.literarninoviny.cz/?p=clanek&id=6343