Tak se nazýval první ze série mých deseti článků, které se po pádu Vladimíra Špidly z premiérského křesla objevovaly v létě 2004 týden co týden v tehdejších Hospodářských novinách. Pět let uběhlo a ocitáme se v podobné situaci: současná vláda dosluhuje, nová zemi čeká po parlamentních volbách v říjnu či listopadu.

Snažil jsem se tehdy vybírat problémy strategické důležitosti. Taková řešení nebývají snadná ani rychlá. Tak jsem si řekl, že by mohlo být zajímavé se po pěti letech k těmto úvahám vrátit, ohlédnout se zpět a říci si, co se změnilo, co se podařilo, v čem země neuspěla, jaké nové problémy se mezitím vynořily…

Zvu vás tedy k takové rozpravě na pokračování. Nyní zopakuji – vždy kurzivou - pár úvah z tehdejšího úvodu k tomuto seriálu, a doprovodím je svým aktuálním komentářem.

Dobré vlády si i za těch nejnepříznivějších okolností kladou otázku, kam chtějí dovést zemi, kterou spravují. Byly to především rozdílné představy uvnitř největší vládní strany o této cestě a o jejím cíli, které vyústily až do nynější vládní krize. Ani budoucí vláda a politické strany, které se na ní budou podílet, nedopadnou lépe, nedokážou-li jasně pojmenovat situaci, v níž se země nachází, nerozhodnou-li se pro několik nejdůležitějších úkolů, na které soustředí svoji pozornost, a nepovedou-li o této své politice otevřený, trvalý a produktivní dialog s námi občany.

Zdá se, že i nynější vládní krizi, jejíž roznětkou bylo vyslovení nedůvěry vládě v poslanecké sněmovně, způsobily rozdílné představy uvnitř dvou koaličních stran, Občanské demokratické strany a Strany zelených, o programových cílech a cestách k nim vedoucích. I k produktivnímu dialogu s občanskou veřejností měly předchozí vlády, především ta poslední, hodně daleko.

Václav Havel započal svůj první novoroční projev ve funkci prezidenta v lednu 1990 slovy: ‚Naše země nevzkvétá‘. Uplynulo téměř patnáct let a není nikoho, kdo by s vážnou tváří prohlašoval: „Naše země rozkvétá.“ (…) Pravda je hořká: naše země někde kvete, na některé holiny dosud nepadlo úrodné semínko; někde dokonce zarůstá novým plevelem.

Bez komentáře – stačí pouze přidat pět let.

Málokdo si naplno uvědomuje, že mezitím se radikálně a nenávratně změnilo ekonomické a politické prostředí, v němž se pohybujeme. Trh, hovořící jednoduchou a názornou řečí peněz, se definitivně osvobodil od pout, do nichž jej dříve svazovaly jednotlivé státy. Ty (a jejich vlády) se dostaly do nerovného postavení: konkurují si navzájem ve vytváření co nejpříznivějších podmínek pro investory; úsilí o vzájemnou koordinaci, které by bylo schopno zlepšit jejich vyjednávací pozice - a tím konec konců i stav jejich veřejných rozpočtů - naráží na historické předsudky, kulturní rozdíly, jazykové bariéry, na upřednostňování sobeckých zájmů jednotlivých států před hledáním nejlepšího řešení pro všechny.

Deficity regulace tržních subjektů na globální úrovni se staly roznětkou současné krize finančního trhu a na ni navazující hospodářské krize. Národním politickým reprezentacím to nedochází nebo dochází opožděně, jak dokumentoval předseda ODS a bývalé koaliční vlády Mirek Topolánek svým slavným výrokem z konce minulého roku, že nás se krize netýká. Obávám se ale, že vedení žádné ze zbývajících českých politických stran dosud nevzalo plně na vědomí to, že krize je hluboká, rozsáhlá, potrvá dlouho a bude mít vážné a dlouhodobé negativní dopady. Právě proto, že lidstvo není vybaveno na její účinné řešení na globální úrovni. Ostatně ani to, že jedině velmi kompetentní, o solidní analýzy a prognózy opřená strategická rozvaha, promítnutá do určení a také důsledné realizace několika dlouhodobých priorit, z ní může zemi jako je naše vyvést bez větších otřesů a jizev.

Pro nás je důležité především zjištění, že členství v Evropské unie je nutnou, nikoliv postačující podmínkou naší budoucí prosperity. Řecko by na tom dnes mohlo být mnohem lépe, kdyby dokázalo aktivně využít možností členské země tak, jak se to podařilo Irsku. Zatím se spíše vezlo, takže zaostává. Evropská unie nás nespasí, nebudeme-li si umět pomoci – zajisté v ní a spolu s ní – především sami.

Tak o tom by se se mnou asi těžko pouštěl někdo do sporu. Zvláště poté, co se Lotyšsko ocitlo na pokraji státního bankrotu. I na minulé hospodářské úspěchy Irska padl stín rychle rostoucí nezaměstnanosti. Dnes bych asi jako země, které si vedou příkladně proto, že dokázaly i v evropském rámci zvolit pro sebe to nejlepší strategické řešení, uvedl spíše Dánsko a Finsko- Dánsko chválím za promyšlenou a dlouhodobě rozvíjenou politiku zaměstnanosti, Finsko je dnes na špici jak v kvalitě své vzdělávací soustavy, tak v podpoře výzkumu a vývoje.

Jaká je tedy je naše celková situace, jaká je naše kondice, jaké jsou strategické volby, před nimiž se nacházíme? Stále je zřejmý výrazný civilizační odstup země od nejrozvinutějších zemí světa. Zároveň je ale zřejmé, že jsme pokročili dále než některé jiné postkomunistické země, které se teprve vzpamatovávají z transformačních šoků. Buď se nám podaří využít nabízejících se příležitostí způsobem, který naši zemi a její občany dobře připraví na výzvy budoucnosti. Nebo se budeme v české kotlině a moravskoslezských úvalech i nadále dívat na zahrádky, rozkvétající uprostřed úhorů a bujícího plevele, a dále závistivě pokukovat na sady za hranicemi naší země!

Je velmi obtížné, ne-li nemožné formulovat shrnující soudy o kondici země – to pokud si tu úlohu neulehčíme tím, že za jediný vhodný indikátor prohlásíme hrubý domácí produkt. Za uplynulé čtyři roky výrazně klesla nezaměstnanost, ta ale v posledním roce opět dramaticky stoupá. Začalo se rodit více dětí – ale pořád je jich výrazně méně, než bychom potřebovali byť k prosté reprodukci obyvatelstva. Některá města a vesnice rozkvétají, z dalších se lidé raději stěhují jinam. Soužití Romů s většinovým obyvatelstvem charakterizuje růst nesnášenlivosti a excesy extrémistů. Korupce u nás připomíná draka, kterému na místě jedné useknuté hlavy narůstají tři nové… A co nestrannost a efektivnost veřejné správy? Stačí nahlédnout do stránek novin a zatrhnout si články o selhávání soudů, státního zastupitelství či policie.

Seriálem úvah, které zde budu nabízet k diskusi pravidelně každý týden, se pokusím oivit diskusi o věcné orientaci a možných strategických volbách pro tuto zemi. Některá témata jsem už zmínil, jiná uvedu později. Všechna však považuji za natolik důležitá, že by neměla být při přípravě budoucí vlády na její činnost opomenuta. Zároveň se pokusím v těchto úvahách nahlodat některá myšlenková klišé, která zkreslují vnímání skutečné situace země v očích politiků i prostých občanů - a nejsou tudíž dobrým východiskem pro řešení jejích problémů. Budu se opírat především o dosavadní produkci svého pracoviště (hned v úvodu bych chtěl poděkovat mnoha svým kolegům, z jejichž myšlenek a námětů zde vycházím především), ale i o své zkušenosti z účasti na přípravě a realizaci různých politik. Za vaše připomínky a náměty předem děkuji.

Poznámka: Tyto úvahy se paralelně, byť v poněkud pozměněné podobě, objevují i na stránkách Literárních novin. První článek, nazvaný "Strategické křižovatky příští vlády. (1) Bez dlouhodobé vize to nejde" vyšel dne 7.9. 2009 v čísle 37 na straně 3. Dostupné na http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1283:strategicke-kiovatky-piti-vlady-1&catid=81:domaci&Itemid=197