Pokračuji v seriálu úvah o strategických křižovatkách budoucí vlády. I když se jí na pozadí aktuálního politického vývoje nedočkáme dříve než na jaře příštího roku. Berme to tak, že si politici právě vybrali time-out, čas na rozmyšlenou. Jednou z klíčových strategických voleb příští vlády bude, zda se rozhodne efektivně podpořit společnost vědění.



Už před lety jsem napsal: „Přemýšlím-li o úloze vědění v našich podmínkách, vždy si vzpomenu na pověstný výrok Sherlocka Holmese: Jak prosté, milý Watsone! Vezměme srovnatelné výhody, kterými země disponuje: přírodní zdroje, kulturní dědictví, geografická poloha, znalosti a um lidí. Jedině poslední položku je možno rychle zmnožovat. Nemáme-li se stát skanzenem Evropy, kam budou lidé přijíždět především za přírodními zajímavostmi, kulturními památkami a službami turistického ruchu, chceme-li se ve světě prosadit a prosperovat, musíme otevřít brány kvalitního vzdělávání doširoka všem...“ (Hospodářské noviny 2004)

Dnes dodávám: …a podpořit výzkum, vývoj a inovace způsobem, který se nám v perspektivě budoucích desetiletí několikanásobně zúročí. Tak jako se to před lety podařilo v podobné situaci, v jaké se nyní nacházíme my, například Finům…

České školství setrvačně připravuje žáky a studenty způsobem, který byl vyvinut pro potřeby minulé industriální éry, tj. masově, rychle a s co nejnižšími náklady. Na základní a středoškolské vzdělání dosáhnou dnes téměř všichni. Nejhůře je na tom terciární vzdělání, které stále nenabízí dostatek vzdělávacích příležitostí (především kratších bakalářských studijních programů). Jsme stále značně pod průměrem patnácti původních zemí EU v podílu populace ve věku 25-64 let s terciárním vzděláním i v její účasti na celoživotním učení. A to i přesto, že od roku 1990 vzrostl počet studujících vysokoškoláků více než třikrát. V roce 2007 studovalo na veřejných vysokých školách už přes 300 tisíc a na soukromých vysokých školách přes 40 tisíc studentů. Na vyšších odborných školách studovalo v tomto roce necelých 30 tisíc studentů. Množství ale neznamená nutně kvalitu: naše země se nelichotivě propadla až na samotný konec žebříčku zemí OECD jako stát, v němž veřejná podpora na hlavu vysokoškoláka v posledních letech nejenže nerostla, ale naopak klesala, a to nejvíce! Mezinárodní srovnávací výzkumy ukazují, že české školy dovedou relativně dobře připravit pro řešení akademických úloh; výrazně horší je to v praktických dovednostech. Další velkou bolestí je nepropojení potřeb trhu práce se strukturou nabízených studijních programů. Značná část absolventů si nakonec musí hledat uplatnění mimo svůj obor.

Bílá kniha terciárního vzdělávání, zpracovaná týmem pod vedeném Petra Matějů a publikovaná ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy v loňském roce jakožto základ dalších připravovaných reformních kroků (včetně novely vysokoškolského zákona) se v akademické obci nesetkala s pochopením. Ministerstvo nenabídlo dostatek prostoru pro zásadní diskusi o takových změnách, jako je změna vnitřního režimu řízení vysokých škol, a nedokázalo přesvědčivě dokumentovat, že navrhované změny nepůjdou na úkor už tak osekaných rozpočtů. Letos v létě Karlova Univerzita publikovala svoji vlastní alternativní představu. Ministr Pavel Liška ještě před pádem Topolánkovy vlády prohlásil, že žádné změny už nechystá. Nedokáže-li vláda nabídnout ve snaze řešit nahromaděné problémy akademické obci rovnoprávné partnerství, nedokáže nic.

K vážným slabinám našeho systému podpory výzkumu a vývoje patří nedostatečná podpora z veřejných, ale i soukromých zdrojů, rozdrobenost jeho financování. I když si tím možná znepřátelím některé své kolegy na Akademii věd, jako dědictví minulosti se mi jeví i disproporce v podpoře neorientovaného základního výzkumu na úkor výzkumu aplikovaného a orientovaného. Náprava však – snad se zase usmějí - nemůže být realizována, jak jsme dnes svědky, prostým přerozdělením omezených zdrojů z kapsy základního do kapsy aplikovaného výzkumu, navíc na základě velmi pochybného způsobu „měření“ vědeckého výkonu. Ve složení vládní Rady pro výzkum, experimentální vývoj a inovace (dříve Rady pro výzkum a vývoj) i ve způsobu, jakým je připravována Technologická agentura jako instituce, podporující aplikovaný výzkum, se zřetelně prosazuje technokratická představa, že věda, jejíž poznatky nejsou okamžitě zpeněžitelné, si nezaslouží zvláštní podporu. Zrovna tak jako ty společenské a humanitní disciplíny, jejichž výsledky kultivují – ovšem jaksi neevidovaně a nekontrolovaně - život nás občanů a celé společnosti.

Česká státní správa stále vážně zaostává ve způsobu, jakým přistupuje k podpoře všech těchto vědomostních procesů. Trpí resortismem, nedostatkem koordinace a předvídavého koncepčního myšlení, zabředá do kompetenčních sporů mezi již zmíněnou Radou a ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy. Pouští se přitom do rádoby reforem bez dostatečného finančního krytí, bez nezbytného administrativního zázemí a nakonec i bez nutné politické podpory. Jak jinak si vysvětlit, že dosud nedošlo k organičtějšímu sepětí odpovědnosti za komplex vysokoškolského vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací na centrální úrovni státní správy?

Nová vláda může setrvačně reprodukovat postupy, které bych nazval kupeckým příštipkařením: jen ať nás to nepřijde moc draho a ať akademici a studenti moc nevyskakují a nedemonstrují, na kvalitě a konečné užitné hodnotě moc nezáleží.

Nebo se odhodlá ke strategické volbě a pojme podporu společnosti vědění jako své velké téma. V tom případě učiní podporu vzdělání, výzkumu, vývoje a inovací svojí absolutní prioritou s cílem vytvořit takové prostředí, aby nejrozumnější volbou lidí bez ohledu na věk bylo učit se, investovat do rozvíjení svých vědomostí a dovedností. Prostředí, které ocení tvořivost a iniciativu.

K hlavním praktickým metám takové strategické volby patří nabídka dostatečného počtu relevantních a kvalitních vzdělávacích příležitostí. Vytvoření robustního a funkčního systému celoživotního vzdělání (u nás pohříchu dosud v plenkách). Funkční rozvíjení komplexu veřejné podpory výzkumu, vývoje a inovací. I v situaci omezených veřejných zdrojů, ale jako výraz strategické volby pro tuto zemi, také výrazné zvýšení veřejných i soukromých prostředků vydávaných na celý tento komplex podpory společnosti vědění.

Česká společnost i akademická obec mají na to, zdvihnout hozenou rukavici. Zbývá jediné: instalovat takovou vládu, takového premiéra a takového ministra nově ustaveného ministerstva terciárního vzdělávání, výzkumu, vývoje a inovací, kteří by si to vše vzali za své.

Jak prosté, milý Watsone, napsal jsem už před lety v Hospodářských novinách...

Poznámka: Tyto úvahy se paralelně, byť v poněkud pozměněné podobě, objevují i na stránkách Literárních novin. Druhý článek, nazvaný "Strategické křižovatky příští vlády. (2) "Jak podpořit společnost vědění" vyšel dne 14.9. 2009 v čísle 38 na straně 3. Dostupné na http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1333:strategicke-kiovatky-piti-vlady-2&catid=81:domaci&Itemid=197