„Exces policistů při zatýkání příslušníka asijské komunity vyvolal v centrech Prahy a Ostravy vlnu násilí. Přivolaným posilám trvalo několik dní, než uhasily všechna ohniska nepokojů, rozdmýchávaná organizovanými skupinami mladých násilníků. Kromě několika desítek vážně zraněných a značných škod na budovách a majetku občanů se vyčíslují i miliardové hospodářské ztráty, způsobené zastavením výroby a služeb závislých na zahraniční pracovní síle.“

Tak takhle by mohla znít zpráva v médiích kolem roku 2030, bude-li v naší zemi pokračovat trend vymírání českého obyvatelstva a jeho nahrazování na trhu práce cizinci. Volba, před níž stojíme, je prostá, ale s dalekosáhlými důsledky: budeme mít sami dost dětí na to, abychom pokryli budoucí potřeby ekonomiky a sociálního pojištění, nebo si budeme muset vypomáhat přílivem zahraničních migrantů?

Upozorním na jedno z mnoha klišé, která zatěžují naši veřejnou debatu a dezorientují nás v našem rozhodování. Tak jako mnohá jiná, svádí i toto klišé k věření právě svojí jednoduchostí. Zní: mít děti je věcí individuálního rozhodnutí. Tento názor převažoval v rozhodování českých politiků především po celá devadesátá léta a promítl se do výrazného ochabnutí podpory rodin s dětmi ze strany státu. Hned po revoluci byly zrušeny dotace na zboží a služby určené dětem. Kupní síla dětských přídavků se neustále snižovala. Mizely jesle a mateřské školky. Dobrý start a slušné uplatnění na trhu práce si vyžadovaly vyšší koncentraci a větší úsilí než dříve. Někteří neuspěli, práci nenašli a zakládat rodinu se neodvážili. Rostly náklady na bydlení. Doširoka se otevřely i jiné zajímavé životní příležitosti – studium, podnikání, cestování. Mít děti bylo prostě čím dál tím nákladnější, a to nejen kvůli penězům, ale i s ohledem na náklady ušlých příležitostí na trhu práce a v individuálních životních šancích. To vše vyústilo do jedné z nejnižších úrovní plodnosti v Evropě. Ta u nás v roce 1999 činila v průměru už jen 1,13 dítěte narozeného ženě během jejího reprodukčního období. V té době na tom bylo v Evropě hůře už jen bývalé východní Německo a Ukrajina. Vypadalo to, že se český národ dobrovolně rozhodl pro odchod ze scény.

V posledních letech se situace poněkud zlepšila. Klesla nezaměstnanost, rostly platy. Vláda v roce 2005 přijala národní rodinnou politiku. Rodinám s dětmi se začalo věnovat o trochu více pozornosti, zlepšily se podmínky mateřské a rodinné dovolené. To vše se promítlo do růstu plodnosti. Ta v loňském roce dosáhla hodnoty 1,50 dítěte na jednu ženu. To by nás ale nemělo ukolébat, neboť do tohoto růstu se promítly i porody, odkládané mladými ženami v předchozím období. Navíc: abychom nevymírali, bylo by nutno dosahovat hodnoty ještě mnohem vyšší - kolem 2,1 dítěte na jednu ženu.

Tržní ekonomika si u nás mezitím našla náhradní kanály, kterými nasávala pracovní sílu. Jsme zemí s kladným migračním saldem – přichází k nám více cizinců, než kolik našich občanů se stěhuje do ciziny. Zatímco ještě v roce 1999 činil podíl cizinců na celkovém počtu pracovních sil 2,92 %, v roce minulém to už bylo 5,91 %. A v zemi žilo podle oficiálních statistik v roce 1993 jen 1,2 %, v loňském roce už 6,73 % cizinců. Loni jim také patřilo 4, 41 % všech vydaných živnostenských oprávnění.

Jak na podobnou situaci reagovaly jiné země?

Německo se v 60. letech minulého století rozhodlo pro masivní lákání pracovníků ze zahraničí. To bylo v prvních letech samozřejmě výhodnější: přicházeli tam už dospělí lidé, kteří začali okamžitě pracovat, produkovat hodnoty, platit daně. Dnes je ovšem v zemi kolem deseti procent lidí odlišného původu (především Turků a Jugoslávců), kteří sami (nebo jejich rodiče či prarodiče) začínali jako gastarbajtři. Stále nejde o populace integrované do většinové společnosti: jsou postiženy vyšší nezaměstnaností, kriminalitou, panuje latentní napětí mezi nimi a rodilými Němci. Nejen v Německu, i v dalších evropských zemích dnes podíl přistěhovalců překročil deset procent.

Ve Švédsku na to šli jinak: rozhodli se investovat do vzdělávání, dávek a služeb, které postupně umožnily zaměstnat mnohem více žen. Vytvořili mužům i ženám velmi příznivé podmínky pro souběžné uplatnění na trhu práce a v péči o děti. Tato politika, byť byla zpočátku náročná na vytvoření nových institucí i na veřejné rozpočty, po letech přinesla svoje ovoce: švédská společnost je sociálně i etnicky soudržnější než německá – a švédská ekonomika na rozdíl od německé (jistě nejenom z tohoto důvodu) vzkvétá.

Ponecháme-li věcem volný průběh, dostaneme zemi po letech do podobné situace, v jaké se nyní nalézá Německo. Pokud se rozhodneme pro aktivnější přístup, budeme muset realizovat politiku přátelskou rodině, která by kromě zlepšování materiálních podmínek rodin s dětmi zároveň posilovala jejich společenskou prestiž a postavení v tržním prostředí. Nejlepšími nástroji takové politiky by byly výrazně vyšší kompenzace nákladů ušlých příležitostí spojených s rodičovstvím (mateřská a rodičovská dovolená, přídavky určené všem rodinám s nezaopatřenými dětmi, všem zájemcům dostupná zařízení pro předškoláky, daňové úlevy), usnadnění slaďování placené práce s péčí o děti (například podporou částečných úvazků) a dostupnější bydlení pro mladé.

To samo o sobě nevylučuje ani politická rozhodnutí o rozsahu a struktuře žádoucí imigrace a o vytváření podmínek pro integraci cizinců. Ministerstvo práce a sociálních věcí experimentuje s programem „Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků“, který k nám láká pečlivě vybrané vzdělané mladé lidi spolu s jejich rodinami z nám kulturně blízkých zemí. Mezi lety 2003 až 2008 bylo takto vybráno přes dva tisíce osob, především z Běloruska, Bulharska, Ruska a Ukrajiny. Program ministerstva vnitra zároveň nabízí letenky zdarma do země původu těm cizincům, kteří ztratili práci a projevili zájem naši zemi opustit. Evropská unie přijala Evropská pakt o migraci a azylu, který je pokusem o sjednocení pravidel v migrační a azylové politice všech členských zemí.

Stále ale platí, že imigrace může pouze mírnit celkové populační úbytky nebo jim i předcházet, proces stárnutí však nemůže sama o sobě zastavit. Moje kolegyně, demografka Dr. Miroslava Mašková upozorňuje, že podle nejčerstvější populační prognózy Českého statistického úřadu klesne počet obyvatel České republiky v produktivním věku 15-64 let z dnešních 7,4 miliónu na 6,9 miliónu v roce 2030 a na necelých 6 miliónů v roce 2050 (střední varianta). Bez radikálního zvýšení plodnosti, opírajícího se o robustní prorodinnou a propopulační politiku, by nám tak mohla dlouhodobě pomoci jen imigrace ze zahraničí v průměru 20 až 50 tisíc osob ročně. Nezbývá než se znovu zeptat: co vlastně chceme mít, děti nebo cizince?

Článek na toto téma vyšel v Literárních novinách č. 42 z 12.10. 2009 na str. 3. Viz http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1443:strategicke-kiovatky-piti-vlady-6&catid=81:domaci&Itemid=197