Zanedbávat bezpečnost je nebezpečné
„Stále platí teze, že Česká republika má dnes díky členství v EU a NATO zajištěnu svou bezpečnost jako nikdy předtím,“ píše vedoucí Střediska bezpečnostní politiky CESES Miloš Balabán v č. 37 Literárních novin. Je tomu skutečně tak?
Jistě: jsme součástí euroatlantického civilizačního okruhu včetně jeho bezpečnostních struktur. Ani zmíněné dva institucionální deštníky nás však nekryjí a ani nemohou krýt dokonale, a vyžadují náš aktivní přístup k jejich udržování a rozvíjení. A to i z toho důvodu, že jak EU, tak i NATO dnes musí hledat svoji novou bezpečnostní identitu, která bude odpovídat novým realitám multipolárního světa.
Západní svět byl dlouhá léta rozpolcený. Vyplývalo to z rozdílů mezi geopolitickými zájmy USA v podání administrativy prezidenta Bushe a teprve se rodící společnou evropskou bezpečnostní politikou. Mnohé evropské země se nechtěly smířit s americkou koncepcí preventivních válek. EU si ovšem dosud nevybudovala takové společné vojenské struktury, které by jí umožnily vést samostatně větší operace. Bezpečnostní strategie EU vycházela a vychází z koncepce multilateralismu opírajícího se o teorii lidské bezpečnosti a upřednostňujícího diplomacii a prevenci ozbrojených konfliktů před vojenskou silou. Jak kdysi výstižně poznamenal další člen Střediska bezpečnostní politiky CESES Antonín Rašek, naše země se tak jako tak po jistou dobu ocitla „mezi mlýnskými kameny“.
Výkon české politické a správní reprezentace zde rozhodně neoslnil. Poslední dokument formulující bezpečnostní strategií ČR byl přijat již před šesti lety. Ministerstvo obrany bez zaváhání pokračuje v tradici sahající až do počátku 90. let minulého století: rozhodovat o miliardových zbrojních zakázkách, většinou bez výběrového řízení, bez kvalifikovaného rozboru skutečných bezpečnostních potřeb země.
V mezidobí vláda premiéra Mirka Topolánka prosazovala instalaci amerického radaru silou, aniž byla vedena rozsáhlejší odborná a veřejná diskuse, nebyla odpovědně zvažována pro a proti, smlouva s bývalou americkou vládou o jeho instalaci byla podepsána bez dostatečné podpory pro její schválení parlamentem.
Přitom některé prognózy světového vývoje v nejbližších dvou desetiletích říkají, že váha bezpečnostních problémů se bude v celku všech problémů, kterým bude lidstvo vystaveno, zvyšovat. Existuje reálná hrozba použití zbraní hromadného ničení. Těch už bylo vyrobeno tolik, že by spolehlivě vyhubily lidstvo několikrát za sebou. Zatím spočívají v arsenálech jednotlivých zemí. Nezískají i k nim brzo přístup teroristé? Např. v Pákistánu k nim mohou již být blízko, kdyby Američané nezajišťovali jejich ochranu. Existuje pásmo výrazné bezpečnostní nestability, táhnoucí se od Středního východu až do jihovýchodní Asie. Nastupují nové mocnosti, které svoji rostoucí hospodářskou sílu přelévají i do zbrojních a armádních arzenálů – především Čína, ale i Indie, v budoucnu možná i Brazílie.
Je stále zřejmější, že problematika bezpečnosti se dotýká i oblastí, kterým bychom dříve nevěnovali mnoho pozornosti: dostupnost energetických a surovinových zdrojů, bezpečnost elektronických sítí, volatilita finančních trhů, potravinová bezpečnost, proudy migrantů křižující světem. Právě migrace může být, jak vidíme na příkladech zemí jako je Itálie, Francie nebo Německo, v delším časovém horizontu procesem, který ústí do obtížně řešitelných konfliktů mezi (dosud stále) většinovou populací té které země a etnicky a kulturně odlišnými skupinami přistěhovalců.
Jak se vyvíjela situace ve vnitřní bezpečnosti? Po rychlém, více než trojnásobném vzestupu kriminality počátkem 90. let se stabilizovala, v některých oblastech došlo i k mírnému poklesu trestné činnosti. Vzrostla ale násilná kriminalita, zvláště počet loupeží. Programy prevence kriminality zaznamenaly jisté úspěchy. Po restrukturalizaci příslušných útvarů na začátku tohoto století policie začala naplňovat svoji úlohu i na úseku odhalování korupce a finanční kriminality. Tento obrat k účinnějšímu boji se zmíněnými nešvary znovu podťaly u samotných kořenů další reorganizace, k nimž v policii došlo po nástupu Topolánkovy vlády. I když se například korupce jen obtížně zjišťuje a měří, srovnávací studie naznačují, že se mezinárodní postavení naše země ve srovnání s polovinou devadesátých let celkově bohužel zhoršilo. Současná personální situace České policie nesvědčí o ničem jiném než – musím to opakovat – o nekoncepční a oportunní personální politice, která spíše odrazuje, než aby stabilizovala a formovala v těchto složkách tak důležitý „spirit of corps“.
Dnes se rozdíly mezi vnitropolitickými a mezinárodněpolitickými aspekty bezpečnosti stírají. Příští vláda by se tudíž měla začít věnovat bezpečnostní problematice v jejím komplexu. Nutnost komplexního přístupu k bezpečnosti ostatně vyplývá i ze závazků, které jsme přijali jako členská země EU. V zájmu České republiky jako malé země bude, aby se co nejaktivněji podílela na rozvíjení evropské bezpečnostní strategie tak, aby se do ní promítly i naše specifické potřeby a cíle.
Podtrhuje to význam kvalitních analýz a prognóz bezpečnostních hrozeb, z nich vyplývajících rizik a nalézání odpovídajících odpovědí na ně. Toho nelze dosáhnout bez kvalitnější práce zpravodajských služeb ani bez fundovanější tvorby bezpečnostních strategií a politik, zajišťovaných průřezově nejlépe přímo na Úřadu vlády. V počátcích je budování komplexního systému řízení bezpečnosti země, zahrnujícího kromě tradičních složek (armáda, policie) i další sbory a instituce podílející se na ochraně života a zdraví občanů.
Budovat mosty důvěry mezi armádou, policií a občany lze jen prokazatelně lepšími výsledky při potírání kriminality, odstraňováním nešvarů uvnitř armády a policie samotné (případy korupce či dokonce spolupráce s kriminálním podsvětím) a otevřením veřejného prostoru pro účast širší občanské a odborné veřejnosti v identifikaci bezpečnostních hrozeb a adekvátních politik a praktik, jak jim čelit.
Tento příspěvek vyšel ve zkráceném znění v čísle 43 z 19.10. 2009 Literárních novin na str. 3. Dostupné na http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1480:strategicke-kiovatky-piti-vlady-7&catid=81:domaci&Itemid=197
Jistě: jsme součástí euroatlantického civilizačního okruhu včetně jeho bezpečnostních struktur. Ani zmíněné dva institucionální deštníky nás však nekryjí a ani nemohou krýt dokonale, a vyžadují náš aktivní přístup k jejich udržování a rozvíjení. A to i z toho důvodu, že jak EU, tak i NATO dnes musí hledat svoji novou bezpečnostní identitu, která bude odpovídat novým realitám multipolárního světa.
Západní svět byl dlouhá léta rozpolcený. Vyplývalo to z rozdílů mezi geopolitickými zájmy USA v podání administrativy prezidenta Bushe a teprve se rodící společnou evropskou bezpečnostní politikou. Mnohé evropské země se nechtěly smířit s americkou koncepcí preventivních válek. EU si ovšem dosud nevybudovala takové společné vojenské struktury, které by jí umožnily vést samostatně větší operace. Bezpečnostní strategie EU vycházela a vychází z koncepce multilateralismu opírajícího se o teorii lidské bezpečnosti a upřednostňujícího diplomacii a prevenci ozbrojených konfliktů před vojenskou silou. Jak kdysi výstižně poznamenal další člen Střediska bezpečnostní politiky CESES Antonín Rašek, naše země se tak jako tak po jistou dobu ocitla „mezi mlýnskými kameny“.
Výkon české politické a správní reprezentace zde rozhodně neoslnil. Poslední dokument formulující bezpečnostní strategií ČR byl přijat již před šesti lety. Ministerstvo obrany bez zaváhání pokračuje v tradici sahající až do počátku 90. let minulého století: rozhodovat o miliardových zbrojních zakázkách, většinou bez výběrového řízení, bez kvalifikovaného rozboru skutečných bezpečnostních potřeb země.
V mezidobí vláda premiéra Mirka Topolánka prosazovala instalaci amerického radaru silou, aniž byla vedena rozsáhlejší odborná a veřejná diskuse, nebyla odpovědně zvažována pro a proti, smlouva s bývalou americkou vládou o jeho instalaci byla podepsána bez dostatečné podpory pro její schválení parlamentem.
Přitom některé prognózy světového vývoje v nejbližších dvou desetiletích říkají, že váha bezpečnostních problémů se bude v celku všech problémů, kterým bude lidstvo vystaveno, zvyšovat. Existuje reálná hrozba použití zbraní hromadného ničení. Těch už bylo vyrobeno tolik, že by spolehlivě vyhubily lidstvo několikrát za sebou. Zatím spočívají v arsenálech jednotlivých zemí. Nezískají i k nim brzo přístup teroristé? Např. v Pákistánu k nim mohou již být blízko, kdyby Američané nezajišťovali jejich ochranu. Existuje pásmo výrazné bezpečnostní nestability, táhnoucí se od Středního východu až do jihovýchodní Asie. Nastupují nové mocnosti, které svoji rostoucí hospodářskou sílu přelévají i do zbrojních a armádních arzenálů – především Čína, ale i Indie, v budoucnu možná i Brazílie.
Je stále zřejmější, že problematika bezpečnosti se dotýká i oblastí, kterým bychom dříve nevěnovali mnoho pozornosti: dostupnost energetických a surovinových zdrojů, bezpečnost elektronických sítí, volatilita finančních trhů, potravinová bezpečnost, proudy migrantů křižující světem. Právě migrace může být, jak vidíme na příkladech zemí jako je Itálie, Francie nebo Německo, v delším časovém horizontu procesem, který ústí do obtížně řešitelných konfliktů mezi (dosud stále) většinovou populací té které země a etnicky a kulturně odlišnými skupinami přistěhovalců.
Jak se vyvíjela situace ve vnitřní bezpečnosti? Po rychlém, více než trojnásobném vzestupu kriminality počátkem 90. let se stabilizovala, v některých oblastech došlo i k mírnému poklesu trestné činnosti. Vzrostla ale násilná kriminalita, zvláště počet loupeží. Programy prevence kriminality zaznamenaly jisté úspěchy. Po restrukturalizaci příslušných útvarů na začátku tohoto století policie začala naplňovat svoji úlohu i na úseku odhalování korupce a finanční kriminality. Tento obrat k účinnějšímu boji se zmíněnými nešvary znovu podťaly u samotných kořenů další reorganizace, k nimž v policii došlo po nástupu Topolánkovy vlády. I když se například korupce jen obtížně zjišťuje a měří, srovnávací studie naznačují, že se mezinárodní postavení naše země ve srovnání s polovinou devadesátých let celkově bohužel zhoršilo. Současná personální situace České policie nesvědčí o ničem jiném než – musím to opakovat – o nekoncepční a oportunní personální politice, která spíše odrazuje, než aby stabilizovala a formovala v těchto složkách tak důležitý „spirit of corps“.
Dnes se rozdíly mezi vnitropolitickými a mezinárodněpolitickými aspekty bezpečnosti stírají. Příští vláda by se tudíž měla začít věnovat bezpečnostní problematice v jejím komplexu. Nutnost komplexního přístupu k bezpečnosti ostatně vyplývá i ze závazků, které jsme přijali jako členská země EU. V zájmu České republiky jako malé země bude, aby se co nejaktivněji podílela na rozvíjení evropské bezpečnostní strategie tak, aby se do ní promítly i naše specifické potřeby a cíle.
Podtrhuje to význam kvalitních analýz a prognóz bezpečnostních hrozeb, z nich vyplývajících rizik a nalézání odpovídajících odpovědí na ně. Toho nelze dosáhnout bez kvalitnější práce zpravodajských služeb ani bez fundovanější tvorby bezpečnostních strategií a politik, zajišťovaných průřezově nejlépe přímo na Úřadu vlády. V počátcích je budování komplexního systému řízení bezpečnosti země, zahrnujícího kromě tradičních složek (armáda, policie) i další sbory a instituce podílející se na ochraně života a zdraví občanů.
Budovat mosty důvěry mezi armádou, policií a občany lze jen prokazatelně lepšími výsledky při potírání kriminality, odstraňováním nešvarů uvnitř armády a policie samotné (případy korupce či dokonce spolupráce s kriminálním podsvětím) a otevřením veřejného prostoru pro účast širší občanské a odborné veřejnosti v identifikaci bezpečnostních hrozeb a adekvátních politik a praktik, jak jim čelit.
Tento příspěvek vyšel ve zkráceném znění v čísle 43 z 19.10. 2009 Literárních novin na str. 3. Dostupné na http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1480:strategicke-kiovatky-piti-vlady-7&catid=81:domaci&Itemid=197