Kdo z nás by nechtěl žít ve zdravém prostředí, dýchat čistý vzduch, koupat se v průzračných řekách? A kdo z nás by byl ochoten ohrozit kvůli tomu svoje podnikání, vzdát se byť i jen malé části svého výdělku - nebo dokonce návyku jezdit všude autem?

Tyto a podobné rozpory rozdírají nejen naši mysl, ale jsou příznačné i pro rozporuplné rozhodování našich vlád. Přitom jsme měli začátkem 90. let docela dobře našlápnuto – především díky tehdejšímu federálnímu ministru životního prostředí Josefu Vavrouškovi, mnoha dalším ekologickým aktivistům, ale i díky celkově zjitřenému vědomí lidí, otřesenému enormní devastací životního prostředí čtyřicetiletou orientací naší ekonomiky na energeticky a surovinově náročný průmysl (a zprůmyslněné zemědělství).

Co se tehdy podařilo? Mezi lety 1990 a 1992 bylo přijato čtrnáct environmentálně orientovaných zákonů (včetně zákona o hodnocení vlivů na životní prostředí), vzniklo republikové ministerstvo životního prostředí a federální výbor pro životní prostředí, byla vyhlášena nová velkoplošná chráněná území. Investice do ochrany životního prostředí v letech 1993-1998 přesahovaly 2% HDP. Byly využity například pro odsíření zplodin tepelných elektráren a výstavbu čističek odpadních vod. Jak uvádí pražská zastupitelka a moje kolegyně ing. Zuzana Drhová, výsledky odpovídají tomuto úsilí: od roku 1990 do roku 2002 klesly emise oxidu siřičitého, oxidů dusíku, těžkých kovů a pevných látek znečišťující vzduch o čtyřicet až devadesát procent. V Praze ve Vltavě se znovu daří pstruhům a dalším druhům ryb, které se zde nevyskytovaly po dlouhé desítky let.

V posledních letech se v některých aspektech začalo nicméně životní prostředí znovu zhoršovat. Jsou překračovány limity přítomnosti troposférického ozonu v ovzduší (vyššímu než povolenému množství je vystaveno 78 % obyvatelstva). Překračování norem prašného znečištění se dotýká 62 % populace. Nedivme se: automobily zajišťují dnes už téměř dvě třetiny osobní dopravy, energetická náročnost české ekonomiky je podle údajů OECD druhá nejvyšší ze všech členských zemí tohoto seskupení hospodářsky pokročilých zemí světa a překračuje o 45 % úroveň vyspělých států EU. Suma sumárum, máme dnes nejen deficitní státní rozpočet a rostoucí veřejné dluhy. Jakoby ani to nestačilo: zadlužujeme se i u samotné matky přírody. Jak ukazuje ekologická stopa, bereme si z přírody téměř dvojnásobně víc, než dokáže ona sama znovu vyprodukovat.

Evropská unie pomáhá vyrovnávat se s některými starými i novými problémy. S její finanční pomocí byly postaveny stovky nových čističek odpadních vod; mohl být spuštěn program Zelená úsporám, financující tepelné úspory při vytápění budov a rozvoj obnovitelných zdrojů energie; Operační program životního prostředí nabízí přes 5 miliard euro na snadnější třídění odpadu, další čistírny odpadních vod, obnovu zeleně, zateplování veřejných budov aj. V roce 2005 byl přijat zákon o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie.

Česká republika byla jednou z posledních zemí, které přijaly Strategii udržitelného rozvoje. Učinila tak až po mnoha sporech a průtazích. V současné době se připravuje nová verze tohoto dokumentu, která má být vládou projednána v listopadu t.r. Před několika lety byl ovšem sekretariát Rady pro udržitelný rozvoj přesunut z úřadu vlády na Ministerstvo životního prostředí. Tím byla práce na této strategii pozičně oslabena přechodem z orgánu s průřezovou působností pod orgán s pouze resortní působností. I když nechci snižovat úsilí všech, kteří se této strategii věnují, zatím ji stíhá stejný osud jako ostatně naprostou většinu ostatních strategických dokumentů u nás. Dokument pojmenovává hlavní problémy, kterým země čelí, ale jako nástroj řízení je bezzubý. Scházejí účinné mechanismy jeho uplatňování. Praktická politika se nakonec odehrává v kláních jednotlivých resortů o zdroje a podporu vlády a posléze parlamentu. Navrch mívají spíše ministerstva hájící zájmy výrobních odvětví – dopravy (regulace jízd kamiónů), průmyslu a obchodu (energetická a surovinová politika), zemědělství (ochrana vodního režimu, resuscitace lesů), popřípadě podnikatelské subjekty (jako v případě předání emisních povolenek v hodnotě desítek miliard korun výrobcům energie zdarma).

Ústřední státní správa se zatím nevyrovnala s klíčovým úkolem, při jehož realizaci by mohla být Strategie udržitelného rozvoje užitečnou pomůckou: respektovat ve svém rozhodování vzájemné vztahy mezi environmentálními, sociálními a ekonomickými cíli a důsledky přijímaných rozhodnutí. Celkově lze říci, že v praktickém rozhodování dostává ekonomický růst, vycházející z dobou překonaného konceptu industriální éry, před ohledy na životní prostředí téměř vždy přednost.

Před jakými rozhodnutími bude stát příští vláda? Nejzávažnějším krokem bude další pokrok ekologické daňové reformy. Ta by měla vést k šetrnějšímu využívání přírodních zdrojů a k zavádění efektivních a úsporných technologií v podnicích i domácnostech. Neměla by však být přijímána jako výnosově neutrální, tedy na úkor jiných důležitých - a dnes nedostačujících - veřejných fondů, například příspěvků na zdravotní a sociální pojištění. To ale bude v době krize politicky téměř nesplnitelné zadání. Dalším významným rozhodnutím bude další směřování energetické politiky země. Půjdeme cestou podpory tepelných elektráren a prolomíme těžební limity hnědouhelných dolů? Nebo postavíme další bloky pro výrobu tepla a elektřiny z jádra? Nebo obojí? Nebo bude naší strategickou prioritou podpora úspor ve spotřebě energií? Jak pomoci Evropské unii plnit klimaticko-energetický balíček, schválený v roce 2007, kterým se zavázala snížit emise skleníkových plynů do roku 2020 o 20 % oproti roku 1990 a ve stejném období zvýšit podíl obnovitelných zdrojů energie na 20 %?

A co my, občané? Dokážeme žít tak, abychom nepodřezávali větev, na níž budou jednou sedět naše děti a děti našich dětí? Aspoň jeden den v roce?

Mírně zkrácenou verzi tohoto příspěvku najdete v čísle 44 Literárních novin z 26.10. 2009 na straně 3. http://www.literarky.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=1517:dluime-pirod-a-na-dluh-roste&catid=81:domaci&Itemid=197