Přemýšlím, jak to říct a neurazit.
Vidím na sociálních sítích, ve své bublině, tolik skvělých, zajímavých lidí s potenciálem, kteří se urputně zabývají figurami tak irelevantními, jako je předseda vlády nebo prezident, o dalších kašpárcích nemluvě. Žádný z těch papalášů netvoří tuhle zemi víc než oni. A když vidím, jak mrhají svým časem, talentem a energií v hrách, do nichž je vtahují mediální slouhové, nejsem úplně happy.



Tahle země trpí opakovanou decimací elit.
První republika byla rovnostářská; hlavně proto, že v čase jejího zrodu mluvily elity často německy a chtělo to nějaký čas, než si vytvořila vlastní. Pak dorazil Hitler, přes šest stovek českých intelektuálů okamžitě odvezl do Buchenwaldu, stovky dalších zahynuly v odboji, nebo na poslední chvíli uprchly z nacistického pekla. Po roce 1948 se to všecko pro jistotu ještě jednou zopakovalo, akorát tu rudou kápi měl na palici Gottwald a jeho soudruzi. V roce 1968 genocida ducha pokračuje. Kdo má schopnosti, odvahu a čest padá za kopečky… nebo umývá výlohy, topí po kotelnách.
A dnes?
Elita národa (její solidní část) tráví čas tím, že huláká z virtuálního okna… a zjevně se domnívá, že její hlas dolehne dál než za kurník, který se rozpadá v rohu zarostlé zahrady.
Leda tak hovno, ctěný soude!

Turkmenský prezident se rozhodl bojovat s koronavirem s moudrostí dávných předků, kteří věděli, že to, co nemá jméno, neexistuje… nebo to alespoň nelze tak snadno obdařit četnými přívlastky, emocionálně obarvenými adjektivy. Pohrozil za vyslovení zakázaného slova zatčením… a když o tom naše média poprvé referovala, odpovědí na sociálních sítích byl halasný smích.
Ha, ha, ha!
Taky se směju… ale hlavně proto, že stejně jako Gurbanguli Berdymuhamed vím, že přesně takhle to doopravdy funguje.
A pro stále nové slovní výpady proti tekutým obrazům našich novodobých vůdců to platí dvojnásob!
Slovo tvoří svět, a mlčení je jedním ze způsobů, jak se slovem zacházet.
Víte, proč měly různé aboriginské kmeny, které obývaly jedno a totéž území šedesát tisíc let, mnohem víc času než my?
Neměly žádný výraz pro včera ani zítra. Neměřily své životy v tak krátkých úsečkách.

A nechystám se zavelet ke kolektivnímu přechodu k buddhismu, i když vztah k realitě, který nabízejí východní nauky nebo řečtí stoikové, v řadě ohledů sdílím.
Malou nápovědu si nicméně neodpustím: zkusme se zbavit „prokletí mysli“, jímž je potřeba ustavičně něco (někoho) hodnotit a posuzovat. Vede to k hněvu, utrpení a konfliktům (abych citoval Jonathana Haidta).
Víte, co má na mysli psychologie, když mluví o „neodbytných myšlenkách“, které mohou vést k obsesi? Asi tohle: Když si ty čerchmanty pouštíme do hlavy, sloužíme více jim než čemu jinému, i kdybychom o nich stokrát vyslovili pravdu na Twitteru nebo na Facebooku. A víte proč? Protože zbůhdarma utrácíme cennou energii, kterou bychom měli věnovat sobě a své dharmě.
Já vím, že to, co dělají, není dobré. A možná je tu skupina vyvolených k tomu, aby se s nimi utkala přímo. Pro většinu z nás je správným řešením odvést solidní práci na opačné straně pomyslného spektra. A to není žádný defétismus. Naopak, to je ryzí pragmatismus. Tohle je ta účinná zbraň.

Vzpomínáte si na dramatické obrázky z vojenské přehlídky, během které atentátníci zastřelí egyptského prezidenta Anvara Sádáta?
Tak tímhle ať se opájí ten, kdo neví, že existují mocnější zbraně než samopaly.
Vypuďme z hlavy, co nedokážeme ovlivnit, nedávejme jména tomu, co má zmizet, soustřeďme se, abychom odehráli dobře a přesně svou vlastní roli ve velkém představení světa.
Je to jako když kouzelník na pódiu vytáhne zmačkaný kapesník a promění ho v ptáčka. Takový malý zázrak, který umíme všichni.