Strhávání soch a hanobení pomníků
Ničení, znesvěcování a odstraňování cizích obrazů a symbolů se v úzkém smyslu neoznačuje jako ikonoklasmus, ale jako kulturní barbarství či vandalismus. Bývá typické pro každou politickou moc, která se ujala moci násilím či silou. (Wikipedie)
Jak se tyhle akty dotýkají našich životů? Naší každodenní praxe, do níž se musí vlézt vyzvedávání dětí ze školy, nákupy, venčení psů, oprava zaseklých žaluzií a vymlácených tlumičů, telefonát s osmdesátiletou matkou, všechny slasti a strasti partnerského života.
Když procházíte denně do práce a z práce kolem pomníku kteréhokoliv z dobových mocnářů, tleskáte při tom v duchu rasismu a dalším koloniálním a nacionálním „nešvarům“?
Většinou asi ne.
Jdete kolem sochy, která je součástí místa, kde žijete. Zpravidla aspoň tušíte, čím se dotyčný vyznamenal, znáte ten hlavní důvod, proč byla jeho socha umístěna ve veřejném prostoru.
Dvě dámy z lepších rodin si ale udělaly čas na budování lepšího světa pro nás pro všechny a ve jménu svého poslání jeden z takových pomníků vandalsky zhanobily.
Brzy vyšlo najevo, že je ten Churchill vlastně sral už dávno... a mě upřímně udivuje, že se navzdory zjevným ambicím být názorovými lídryněmi projevily až ve chvíli, kdy je jejich čin už jen bezpečným surfováním na příjemně vzedmuté vlně.
Je skoro zbytečné opakovat, že tento snad až příliš vitální muž pronesl všechny své „rasistické“ výroky v éře, jejíž aktéři by ve světle dnešní politické korektnosti nemohli obstát; jeden vedle druhého.
Churchill byl spíše sociálním darwinistou než rasistou, a to v letech, kdy to bylo cool... a kdy nejen společenský diskurz ale i míra vědeckého poznání připouštěly, co už dnes neplatí.
„Svatý“ Ghándí, o němž se Churchill posměšně vyjádřil jako o „právníkovi převlečeném za polonahého fakíra“, ve značně pokročilém (ba, stařeckém) věku spával s nahou nezletilou neteří, aby takto „podrobil svou čistotu tvrdé zkoušce“.
Karel Hynek Mácha „pical Lori uzadu“, ačkoliv věděl, že jí to působí bolest... a ještě o ní následně psal s neskrývaným pohrdáním... Sice neviditelným písmem do tajného deníku, ale ten jsme nakonec rozluštili, tak tu máš, Karle Hynku!
Kdyby stála někde v Brně socha Adolfa Hitlera, byla by to socha muže minulosti; úplně stejně jako socha Josefa Hybeše nebo maršála Malinovského.
Místo těchto lidí v dějinách neurčují sochy.
Ostatně; nebylo by lepší, kdyby všechna česká a moravská (a vůbec všechna) náměstí „zdobily“ pomníky nesporných padouchů, abychom měli denně před očima, čeho jsme schopni?
Představte si Svoboďák s kamenným mercedesem... a v něm Vůdce kynoucího davům.
Davům Brňanů, kteří tehdy lemovali cestu od nádraží až k Nové radnici a s radostně, nebo alespoň dostatečně devótně zdviženou pravicí vítali svého Osvoboditele.
Nestálo by to za připomínku?!
Současná „sošná šaráda“ nám sděluje asi ponejvíce to, abychom si drželi střízlivý odstup od velkých pravd: co platí dnes, zítra platit nemusí.
Pokud ovšem někdo nutně potřebuje hanobit pomníky, měl by vědět, že si počíná stejně dětinsky a hloupě jako ten, který si vyřizuje účty s Bohem pliváním na kříž.
Jak se tyhle akty dotýkají našich životů? Naší každodenní praxe, do níž se musí vlézt vyzvedávání dětí ze školy, nákupy, venčení psů, oprava zaseklých žaluzií a vymlácených tlumičů, telefonát s osmdesátiletou matkou, všechny slasti a strasti partnerského života.
Když procházíte denně do práce a z práce kolem pomníku kteréhokoliv z dobových mocnářů, tleskáte při tom v duchu rasismu a dalším koloniálním a nacionálním „nešvarům“?
Většinou asi ne.
Jdete kolem sochy, která je součástí místa, kde žijete. Zpravidla aspoň tušíte, čím se dotyčný vyznamenal, znáte ten hlavní důvod, proč byla jeho socha umístěna ve veřejném prostoru.
Dvě dámy z lepších rodin si ale udělaly čas na budování lepšího světa pro nás pro všechny a ve jménu svého poslání jeden z takových pomníků vandalsky zhanobily.
Brzy vyšlo najevo, že je ten Churchill vlastně sral už dávno... a mě upřímně udivuje, že se navzdory zjevným ambicím být názorovými lídryněmi projevily až ve chvíli, kdy je jejich čin už jen bezpečným surfováním na příjemně vzedmuté vlně.
Je skoro zbytečné opakovat, že tento snad až příliš vitální muž pronesl všechny své „rasistické“ výroky v éře, jejíž aktéři by ve světle dnešní politické korektnosti nemohli obstát; jeden vedle druhého.
Churchill byl spíše sociálním darwinistou než rasistou, a to v letech, kdy to bylo cool... a kdy nejen společenský diskurz ale i míra vědeckého poznání připouštěly, co už dnes neplatí.
„Svatý“ Ghándí, o němž se Churchill posměšně vyjádřil jako o „právníkovi převlečeném za polonahého fakíra“, ve značně pokročilém (ba, stařeckém) věku spával s nahou nezletilou neteří, aby takto „podrobil svou čistotu tvrdé zkoušce“.
Karel Hynek Mácha „pical Lori uzadu“, ačkoliv věděl, že jí to působí bolest... a ještě o ní následně psal s neskrývaným pohrdáním... Sice neviditelným písmem do tajného deníku, ale ten jsme nakonec rozluštili, tak tu máš, Karle Hynku!
Kdyby stála někde v Brně socha Adolfa Hitlera, byla by to socha muže minulosti; úplně stejně jako socha Josefa Hybeše nebo maršála Malinovského.
Místo těchto lidí v dějinách neurčují sochy.
Ostatně; nebylo by lepší, kdyby všechna česká a moravská (a vůbec všechna) náměstí „zdobily“ pomníky nesporných padouchů, abychom měli denně před očima, čeho jsme schopni?
Představte si Svoboďák s kamenným mercedesem... a v něm Vůdce kynoucího davům.
Davům Brňanů, kteří tehdy lemovali cestu od nádraží až k Nové radnici a s radostně, nebo alespoň dostatečně devótně zdviženou pravicí vítali svého Osvoboditele.
Nestálo by to za připomínku?!
Současná „sošná šaráda“ nám sděluje asi ponejvíce to, abychom si drželi střízlivý odstup od velkých pravd: co platí dnes, zítra platit nemusí.
Pokud ovšem někdo nutně potřebuje hanobit pomníky, měl by vědět, že si počíná stejně dětinsky a hloupě jako ten, který si vyřizuje účty s Bohem pliváním na kříž.