Spisovatel Milan Kundera je už zase předmětem vášnivých diskusí.
Knihu Jan Nováka jsem koupil ženě, která si ji přála, takže mi stačí po ní doma sáhnout, když se rozhodnu, že si ji chci přečíst.
Možná to opravdu udělám, protože Kundera je můj oblíbený autor... a já si o spisovatelích čtu rád. A říkám-li oblíbený autor, znamená to, že jsem přečetl všechny jeho knihy. Moje knihovna obnáší přesně třicet položek se jménem tohoto autora. A o Kunderovi jsem se bavil s řadou lidí, kteří ho znali osobně a byli už po smrti, když se pustil Jan Novák do práce, nebo s ním z různých důvodů nemluvili.

To, že Kunderu jako spisovatele obdivuji, neznamená, že nevnímám rozdíly v úrovni jednotlivých knih. Mohu říct, že nejsem nikterak ohromen Žertem, kde bych rozhodně uměl škrtat, a že Knihu smíchu a zapomnění považuji za nepodařený experiment. Miluju První sešit směšných lásek... a zcela upřímně si myslím, že kdyby Kundera nikdy nenapsal nic jiného, je tento útlý svazek postačujícím dokladem jeho autorského génia. Taky si dobře pamatuju, jak mi básník Miroslav Holub u nás doma na Srbské v roce 1986 říkal, jakou událostí v české poezii bylo v roce 1957 vydání Kunderových Monologů.
Ale proč se bavit o knížkách, když současně jde především o Kunderu-udavače, ergo člověka.

Mám hned dva důvody, proč vstupuji do této vzrušené debaty. Zaprvé si myslím, že v nuancích tu věc interpretuji způsobem, který tu ještě nezazněl (přinejmenším jsem ho nezachytil), zadruhé je to věc, kterou mám v hlavě srovnanou od doby, kdy vyšel před dvanácti lety „skandální“ článek v Respektu a kdy jsme si o Kunderovi po brněnských hospodách hodně povídali.

Tedy: já patřím k těm, kteří od začátku vcelku nepochybují, že Kundera Dvořáčka skutečně nahlásil neboli udal.

Zároveň mně ovšem vždycky eminentně zajímají subtilní detaily a pohnutky, které odlišují podobné případy jeden od druhého. Nálepky „stalinista“, „práskač“, ale nakonec i „okamurovec“ nebo „feministka“ zjednodušují život těm, kteří jimi nejsou sami označeni. Lidé ale mají svá jména... a za nimi jdou individuální, nestejné příběhy a já si myslím, že si každý zaslouží – i při vší bídě svého příběhu – právě to individuální posouzení.
To neznamená, že hodlám obhajovat, co Kundera nejspíš v březnu 1950 udělal a kvůli čemuž strávil jiný člověk čtrnáct let v komunistickém lágru.
Chci jen zmínit pár věcí, které tomu předcházely.

Milan Kundera se narodil do významné brněnské rodiny, vyrůstal v ní – a tudíž i v určitém (prvorepublikovém) kulturním milieu – a v roce 1948, kdy maturoval, už měl o sobě vysoké mínění. Byl nesporně inteligentní a nadaný.
V tom roce vstoupil do strany, nejspíš proto, že už to chápal jako nutný krok k úspěchu, o který stál. Těžko říct, jestli je taková „vyčůranost“ horší, než kdyby tam vstupoval z přesvědčení, podobně jako jeho starší kolegové Jan Skácel, Ludvík Kundera, nebo z prostých obav jako Ivan Blatný. Každopádně stojí za zmínku, že zatímco neurotický Blatný využil první příležitosti k emigraci, Ludvík Kundera či Skácel, o jejichž mravním profilu se (důvodně) nepochybuje, byli ještě na začátku procesu se Slánským (tedy koncem roku 1952) přesvědčeni, že strana ví, co dělá, a že koná správně.
A ve straně byl koneckonců též Vítězslav Nezval, k němuž Milan Kundera vzhlížel a s nímž se mohl – právě i díky poměrům, z nichž vzešel – stýkat jako „rovný s rovným“. Mohl stárnoucího Nezvala okouzlovat svým nadáním a bystrostí, což se také skutečně dělo.

A tady už se dotýkáme podstaty věci. Lze-li něco u Kundery-člověka vnímat jako určitý deficit charakteru, pak je to opravdu nevšední ješitnost. Chci říct, že Milan Kundera se už v těch časech cítil být výš než ostatní. Byl přesvědčen o své mimořádnosti – a zde znovu připomeňme jméno Vítězslava Nezvala, který mu v tomto ohledu byl jistě tím správným ďáblovým advokátem. Umíte si představit Nezvala, jak mladému géniovi říká: „Záleží pouze na tvém mimořádném daru, tomu jsi povinen sloužit“? Já ano, protože stejně mluvil Nezval k Blatnému... a stejně smýšlel především sám o sobě.
Ostatně, průšvih Milana Kundery, korunovaný vyloučením ze strany v roce 1950, spočíval v tom, že ironizoval jakéhosi komunistického papaláše. Byla to ovšem cenná zkušenost. Milan Kundera tady zjistil, že mu kdejaký idiot, co mu nesahá po paty, může velice zkomplikovat život. Na rozdíl od Nezvala neměl za zády ministra Václava Kopeckého. Pochopil, že nestojí jako mladý bůh nad systémem, pochopil, že musí systém brát zatraceně vážně.
Bravurně napsaná epická skladba Poslední máj o hrdinném Juliu Fučíkovi určitě v roce 1956 napomohla tomu, aby Kunderu vzali znovu do strany, o což nepochybně po odhalení Stalinova kultu osobnosti – a tudíž zásadní změně stranického paradigmatu – stál, ale tomu předcházela ještě dlouhá řada všedních dní: jedním z nich byl i ten den, kdy na koleje, kde Kundera bydlel, dorazil Miroslav Dvořáček.

Zestručním to: Taková věc se musela hlásit... a Kundera si jasně uvědomil, že pokud Dvořáčka nahlásí někdo jiný, řekne s velkou pravděpodobností i to, kdo o Dvořáčkovi věděl – a zamlčel jeho přítomnost. Nenahlásit něco, o čem nikdo neví, je jedna věc. Zamlčet něco takového, jako byla přítomnost agenta-chodce v Praze – a být při tom přistižen – byla úplně jiná věc. Stalo se to v březnu 1950, chvíli poté, co Trefulku, Kunderova „komplice“ v oné neblahé kauze s funkcionářem, vyloučili ze strany, a kdy sám Kundera čekal na projednání v příslušné stranické buňce.

Těžko říct, jak by se každý z nás zachoval. Pokud jde o Milana Kunderu, evidentně se rozhodl, že mu v dané situaci nestojí za to, podstupovat jakékoliv riziko. Udal Dvořáčka proto, aby si kryl záda. V důsledku to jistě vyšlo nastejno, jako kdyby ho prásknul urputný a přesvědčený stalinista.

Milan Kundera celým svým životem dokládá, že je mužem ambiciózním a cílevědomým.
Od Vojtěcha Jestřába (a dalších) vím, že se už v mládí považoval za vyvoleného, tudíž za jedince, pro kterého tak úplně neplatí pravidla ani morálka, kterou se řídí dav.
Už tehdy se viděl stát nad stranickými „hrátkami“ – a rozhodně nemínil být jejich obětí. Později se cítil být něco víc než většina kolegů z branže (o tom ostatně hodně vypovídá i jeho projev na slavném sjezdu spisovatelů v roce 1967) a nakonec zlomil hůl i na námi „čecháčky“.
Ale karma ho dohnala. Zhmotnil se ten nejtemnější sen, který s ním putoval podstatnou část života (i kdyby byl stokrát Život jinde), a zhmotnil se ve chvíli, kdy už si Kundera nejspíš myslel, že osud přechytračil.

Teď se Jan Novák rozhodl, že jedenadevadesátiletému starci zasadí ještě jednu ránu. Vzhledem k tomu, že se s ním nebavil Milan Kundera, ani jeho žena, ani řada dalších lidí, lze i bez čtení knihy konstatovat, že ve srovnání s tím, co zveřejnil Respekt v říjnu 2008, půjde z velké části už jen o přičinlivé šmatlání v hovně.

Honza Novák je skvělý spisovatel, nepochybně jeden z nejlepších a nejtalentovanějších za posledních padesát let. Stejně jako Kundera napsal knihy lepší a slabší. Na rozdíl od Kundery ho rodiče v šestnácti letech odvezli s sebou do emigrace, takže byl ušetřen mnoha normalizačních dilemat.