V úterý 12. května v 8.42 schválilo zastupitelstvo města Brna Memorandum o spolupráci s Nadačním fondem na projektu výše zmíněném.
Pro bylo 53 přítomných zastupitelů, žádný se nezdržel, nikdo nebyl proti.

Za zmínku proto jistě stojí, že ti zastupitelé seděli v lavicích koaličních i opozičních. ODS, Piráti, KDU-ČSL, ANO 2011, ČSSD, SPD. Komunisty v Brně na velké radnici nemáme; těžko říct, zda by jim někdo připomněl, že ze čtrnácti souzených „zrádců strany“ v roce 1952 bylo jedenáct prokazatelně židovského původu. Gruzínec holt Židovi nevěří; to už bylo přinejmenším od roku 1937 součástí internacionální stranické doktríny.
Ale zpět do Brna 2020.
Po sérii jednání, která jsem s představiteli města (i s jejich oponenty), vedl od loňského jara, máme na stole oficiální dokument, který dláždí cestu ke konečnému úspěchu. K úspěchu projektu, jenž se zrodil zdola, z diskusí normálních lidí, z čistého srdce a nejlepších úmyslu. Směšné, já vím…
Schválené Memorandum nabízí exkluzivní pozemek mezi hotelem Grand a Hlavním nádražím, na kterém může vyrůst nový dům navržený některým z předních světových architektů. Nová vila Tugendhat. Ta metafora je stejně prostoduchá, jako výstižná. Opravdu existuje příležitost vytvořit v Brně po devadesáti letech dílo nadčasové a atraktivní, jehož přidanou hodnotu bude možné ocenit ještě za dalších padesát nebo devadesát let.
Mies van der Rohe navrhl soukromou vilu bohatým židovským manželům, kteří si svého krásného a trochu studeného hnízdečka lásky moc neužili.
Dům, který má zmapovat nejen holokaust, ale celou sedm set let trvající historii židovské přítomnosti na Moravě, chce tento zvláštní rozpor udržet ve svých zdech jako tělesnou teplotu nutnou k přežití. Chce moderní, interaktivní cestou připomenout, jak podstatný podíl na naší vzdělané a kulturní přítomnosti mají Židé, kteří tu byli s námi – a pak zmizeli. Chce vybudit emoce, které by se měly dostavit pokaždé, když si aspoň na chvíli uvědomíme, jak strašlivé prasečí agrese se dokáže dopustit lidská bytost vůči jiné lidské bytosti. A přesně tyhle obrazy si musíme promítat pořád dokola.
Ale když jsem začal mluvit o rozporu, tak musím samozřejmě připustit, že Dokumentační centrum holokaustu nechce a nesmí být jen jakýmsi domem hrůzy.
Chceme v Brně postavit živé společenské centrum s kavárnou v nejvyšším patře, z jejíž terasy bude možné v létě dýchat radost a štěstí, protože přesně to je druhý pól naší existence. Chceme postavit krásný a atraktivní dům, kam bude možné zajít na promítání filmů, na přednášku, aktuální výtvarnou výstavu, kam bude možné poslat děti do edukativního centra, do knihovny, kde bude, koneckonců, možné zaparkovat.
Jen uprostřed, v srdci toho neobyčejného domu, bude muzeum holokaustu, jako trvalá připomínka tragického rozměru naší existence.
Ano, přesně takhle to chci: aby se slzy štěstí někde potkaly s úděsem nad tím, čeho jsme schopní. Protože jen tak si dokážeme říct, že to, čeho jsme schopni, udělat nemusíme.

V úterý 12. května v 8.42 schválilo zastupitelstvo města Brna Memorandum o spolupráci, které otevírá cestu, po které se potřebujeme vydat.
Peníze, které musíme sehnat, aby Dokumentační centrum holokaustu na Moravě mohlo vzniknout, jsou tím nejmenším.
Překážky existují jen v našich hlavách a srdcích.

www.dokumentacni-centrum.cz