Ministr Chalupa připravil návrh vyhlášky, kterou by se měla řídit budoucí recyklace solárních panelů, v rozporu s odpadovým zákonem a nechává na připomínky pouhých pět dnů. Klíčovým problémem jsou neodůvodnitelně vysoké poplatky za recyklaci panelů, které logicky zhorší ekonomiku solárních elektráren a tedy i prodlouží návratnost projektů. Hrozí, že se protáhne podpora slunečních zdrojů a spotřebitelé tak možná zaplatí více, než by museli.

Ministr životního prostředí Tomáš Chalupa rozeslal dne 27. května 2013 do mezirezortního připomínkového řízení návrh vyhlášky, která upravuje podmínky recyklace solárních panelů. I přesto, že se jedná o komplexní systém, který musí fungovat transparentně příštích více než 20 let a bude významně ovlivňovat investice za stovky miliard korun, nechal ministr na zaslání připomínek lhůtu pouhých pět dnů. Přitom samo ministerstvo předtím s odkazem na závažnost a složitost této problematiky několikrát nedodrželo slíbený termín vydání vyhlášky, která měla být původně vydána na konci minulého roku.

Krajně podezřelé místo vyhlášky (a možná také důvod spěchu při schvalování) je zejména stanovení fixní minimální sazby za recyklaci solárních panelů, která je vyšší než dnešní běžná cena na trhu (5,5 Kč/kg ve vyhlášce versus 0,6-1,9 Kč/kg na trhu).

Zákon o odpadech současně jasně říká, že vyhláška má stanovit pouze způsob výpočtu minimální ceny, nikoliv však minimální cenu jako takovou. Kritizuje-li Tomáš Chalupa podporu solárních a dalších obnovitelných zdrojů kvůli pevně stanoveným výkupním cenám, pak by měl všem měřit stejným metrem a nevytvářet jiný regulovaný byznys, navíc s tak přeplacenou cenou.

Pokud vyhláška opravdu vstoupí v platnost, nařídí stát všem provozovatelům solárních panelů včetně rodin s několika panely na střeše domu zaplatit neodůvodnitelně vysoký poplatek na konta registrovaných recyklačních společností. Celkem tak od vlastníků solárních panelů odteče během příštích pěti let v rozmezí půl miliardy - oproti levnějšímu systému na trhu. Můžeme se na to však také dívat pohledem zpeněžení „vytěžených“ cenných materiálů z fotovoltaických panelů. Právě jejich hodnota by mohla zaplatit za 30 až 40 let likvidaci solárních elektráren a recyklační poplatek je pak nadbytečný.

Ministra jsme opakovaně žádali, aby - když stát cítí potřebu zákonně zajistit budoucí likvidaci solárních elektráren - jeho úřad nepodléhal lobbistickým tlakům prosazujících nesmyslně vysokou cenu. Evidentně se nepovedlo a pohled do historie nasvědčuje, že zřejmě nešlo o jediný případ demonstrace síly odpadové lobby. Na to, že v systému zpětného odběru elektroodpadu nemusí být něco v pořádku, upozornil minulý rok Nadační fond proti korupci. NFPK kritizoval loňské změny odpadové legislativy, protože se domníval, že úprava pomůže firmám Asekol, Elektrowin, Ekolamp, Rema Systém a Retela k ještě většímu utužení už tak silného monopolního postavení na trhu s vysloužilými elektrozařízeními.

Můžeme se také zastavit nad nesystémovostí výběru recyklačních prostředků, které budou příštích 20 let ležet na vázaných účtech kolektivních systémů, často s podstatným rizikem, že až dojde k likvidaci solárních elektráren, nemusí recyklační společnosti vůbec existovat. Nehledě k tomu, že životnost panelů je minimálně 30 a více let, takže jakýkoliv dnešní výběr na recyklaci panelů je zcela mimo logiku.

Ve většině států EU se používá jednoduché a praktické řešení, které známe z obchodu, když si kupujeme pračku nebo žehličku. Odpovědnost za recyklaci mají nést výrobci a dovozci, nikoli uživatelé či provozovatelé zařízení. Je zvláštní, proč ministr Chalupa navrhuje nestandardní českou cestu, která je navíc v rozporu s platnou Evropskou legislativou a měl by to rozhodně vysvětlit.