Dnes se už ani samotný ČEZ nestydí přiznat, že další reaktory postaví jen, když mu to zaplatíme. Několikasetmiliardový projekt však postrádá veřejnou kontrolu a mantinely pro lobbing. Temelínský tendr je v takové situaci zátěžovým testem pro českou politickou scénu.

ČEZ otevřeně přiznal, že podmínkou pro pokračování tendru na rozšíření Temelína jsou státní garance na fixní cenu elektřiny. Pouze tak bude mít ČEZ zajištěnou návratnost atomového projektu. Plán nadšeně podporuje těžký průmyslu, který bleskem zapomíná, že dnes kritizuje obnovitelné zdroje ze stejného důvodu – za obdobný příplatek v ceně elektřiny, jaký chce ČEZ pro nový Temelín po dobu více než 30let od spuštění dalších reaktorů. Největší průmyslové podniky přitom tlačí na alespoň částečné osvobození od plateb za čistou energetiku. Reálně tak hrozí, že zátěž příplatku za jádro ponesou ve svých účtech hlavně drobní spotřebitelé. ČEZem kulantně nazvané „kompenzační schéma“ pro Temelín nás může stát během příštích desetiletí něco okolo tisíce miliard korun. Bilion není malá částka na to, aby ČEZ v tichosti obcházel politiky a ministerské úředníky.

Je jasné, že u řady ministrů nebo úředníků bude mít ČEZ i další průmyslové podniky dveře otevřené dokořán. Dva příklady za všechny: Ministr Pecina tlačil další reaktory už jako náměstek průmyslu před deseti lety a dnes si do vlády doskočil z Vítkovic, hlavního tahouna ruského uchazeče o několikasetmiliardovou zakázku. Překvapivé je však i to, že se o požadavek na fixní cenu pro rozšířený Temelín nekomentuje předsedkyně ERÚ Alena Vitásková, která jinak nevynechá jedinou příležitost profilovat se jako ochránce nízkých výdajů za energie.

Česko postrádá legislativu, která by zprůhlednila lobbing, podobně jako je tomu v USA, Kanadě nebo třeba i sousedním Polsku. Jasně daná pravidla jsou o to podstatnější, když klíčová ministerstva drží v rukou lidé spojení s velkým průmyslem toužícím po rozběhnutí obří zakázky. Jasná pravidla prosazuje například Strana zelených. Další politické strany se k regulaci lobbingu dosud nevyjádřily.

Důležitá je i kontrola. Ukázkou slabin investic ČEZ je projekt skladu vyhořelého paliva v Temelíně, kterou získala tajemná společnost CEEI s nabídkou za 1,5 miliardy korun. Přitom obdobné zařízení dokázal pořídit E.ON v Německu za 810 milionů korun. Můžeme si také vzpomenout na sliby z 90. let, že se cena za současný Temelín nepřekročí 70 miliard. Finální účet však překročil 110 miliard korun. Proto je klíčové, aby se politici přestali bránit rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu a NKÚ mohl přezkoumávat i projekty polostátní energetické společnosti. Vždyť ČEZ investuje peníze nás všech. Odložil-li ČEZ projekt minimálně o rok, je prostor právě na nastavení systému kontroly a regulace, aby se minimalizovalo riziko nekvalifikovaného rozhodnutí pod tlakem. Na výhody posílení pravomocí NKÚ upozorňuje Rekonstrukce státu.

Na pozadí posílené kontroly pak může běžet ekonomická a energetická debata. Vládě dosud chybí relevantní ekonomické posouzení. To i přes výše zmíněný požadavek na dotaci od spotřebitelů elektřiny a fakt, že třeba ve Spojených státech ruší elektrárenské společnosti jeden atomový projekt za druhým – prostě se nevyplatí. Ministerstvo průmyslu navíc několik let soustavně ignoruje požadavek na vypracování jiných než jaderných scénářů v energetické koncepci. Pomíjí možnosti zvyšování efektivity užití energie a odmítá odpovědět na otázku, proč by mělo Česko posilovat vývoz elektřiny, když jsme spolu s Francií evropskými rekordmany v jeho exportu. Temelín bude nepopiratelně jedním ze zásadních bodů, který na kvalitě rozhodování ukáže, zda se vrací praktiky opoziční smlouvy, nebo budou ministři rozhodovat otevřeně a průhledně.

Komentář vyšel v upravené podobě v Lidových novinách (25. července 2013).


PS: Ředitel divize strategie ČEZ Pavel Cyrani v pondělí pro EURO k odložení rozhodnutí v temelínském tendru na rok uvedl, že:

"Koncem roku budeme vědět, jak si stojíme v tendru jako takovém. Ale je zřejmé, že finální smlouvu, kde se zavážeme k výstavbě elektrárny, nemůžeme podepsat předtím, než budeme mít od státu potvrzené kompenzační schéma," uvedl Cyrani. Fixace cen by podle něj měla být zajištěna minimálně na 30 let provozu elektrárny, přičemž životnost bloků by měla být 60 let. Cyrani také uvedl, že za současné tržní ceny elektřiny kolem 40 eur za megawatthodinu se stavět nové bloky nevyplatí. "Pokud ale vezmeme současné ceny silové elektřiny, tedy zhruba 40 eur za megawatthodinu, k tomu přičtete 32 eur, tedy příspěvek, který odběratelé platí za podporu obnovitelných zdrojů, dostáváte se k částce, která přesahuje 70 eur, to je ceně elektřiny, kdy už bude Temelín konkurenceschopný," řekl.

Slova, která stojí za podrobnější rozbor:
1) Pokud se vůbec rozhodne o výstavbě dalších reaktorů, pak budou dokončeny nejdříve v roce 2025. Při zvážení dosavadních zkušeností prodlužování doby stavby atomových elektráren spíše později. Stačí si vzpomenout na prodlužování doby výstavby současného Temelína nebo aktuální potíže na staveništích ve Finsku, Francii (EPR), Rusku (VVER) nebo USA (AP 100). Podpora největší části obnovitelných zdrojů skončí v roce 2030, tedy možná v době, kdy by ČEZ potenciálně připojoval nové reaktory. Srovnání součtu silové ceny a podpory obnovitelných zdrojů s možnou cenou elektřiny z Temelína silně kulhá. Nové obnovitelné zdroje se navíc v době možného dokončení reaktorů budou na trhu pohybovat zcela bez podpory.

2) Otázkou je, jaká bude cena (a tedy i nutná kompenzace pro ČEZ), aby se projekt vyplatil. Ve Velké Británii se debatují částky od 95 do 115 liber za megawatthodinu. Pochopitelně jsou to různé trhy i projekty, ale to stále nepomíjí alarmující fakt, že vláda nemá a tedy ani s veřejností nediskutuje relevantní ekonomická data.

3) Stále zde zůstávají principiální argumenty: jaderná energetika byla bohatě podpořena při svém rozjezdovém období. Například ve Spojených státech získaly atomové elektrárny během prvních desítek let celkem 15,3 dolaru na každou kilowatthodinu vyrobené energie: pro srovnání větrné elektrárny jen 0,46 dolaru. Současně jsou provozovatelé jaderných reaktorů zvýhodněni speciální úlevou ve formě omezeného ručení za škody při případné havárii. Institut pro pojišťovnictví v Lipsku ve své studii kalkuluje, že pokud by si museli majitelé reaktorů platit tržní pojistku, stála by elektřina z jádra 3,50 korun na kilowatthodinu.