„Není černoch jako černoch. Černoch z rovníkové Afriky je tak černý, až je fialový,“ nadzdvihla mě ze židle vyjádření Zdeňka Kapitána, ředitele Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně. Pro článek Lidových novin vršil před několika dny jeden rasistický argument na druhý, když obhajoval svůj koncept čistého Česka a vysvětloval, proč „jeho“ úřad za posledních deset nezprostředkoval ANI JEDNU adopci dítěte do Česka, zato pomohl do zahraničí „vyvézt“ 320 dětí, především malých Romů a Romek.

První rána Kapitána

Kapitánova „mise“ je navíc od začátku skandální: Řešení situace přeplněných českých ústavů není ve vývozu Romů do zahraničí, ale v preventivní podpoře původních biologických rodin, aby zvládaly výchovu dětí a dokázaly jim připravit adekvátní podmínky pro zdravý vývoj a vzdělání. A pokud to není možné, tak se řešení nachází v systémové podpoře adopcí a pěstounství, deinstitutucionalizaci náhradní péče a zvýšení důrazu na ambulantní služby.

Zdeněk Kapitán se přitom pustil do rodičů, kteří se odhodlali k adopci – a to ne z nadšení, ale po zralé úvaze, náročné přípravě a systematickém odstraňování rizik z osvojení. Ilustruje to výpověď Zuzany Králové ve zmiňovaném článku, která nakonec adoptovala dítě ze zahraničí, ovšem nikoliv díky Kapitánově úřadu: „Chtěla jsem adoptovat dítě tady v Česku, bylo mi jedno, jestli bude, nebo nebude barevné. Klidně i romské. Ale Česká republika mi nedala možnost. Já jsem neadoptovala dítě, protože by bylo krásné a černé, ale protože jsem chtěla adoptovat dítě.“
Zuzana Králová kvůli tomu absolvovala roční kurz dětské psychologie, konzultovala s biologickou matkou své adoptivní dcery, dlouho se na přijetí holčičky připravovala.
Není se svým příběhem ojedinělá. V Česku je podpora náhradní rodinné péče v plenkách, a to jak adopcí tak pěstounství. U něj dosud neexistují žádné standardy, není dostatek kvalitních kurzů pro budoucí pěstouny, neexistuje pro ně dostatečná síť podpory ani jejich supervize, stát náhradní péči podporuje nepoměrně nižším finančním příspěvkem, než institucionální (což je nepochopitelné vzhledem k tomu, že dítě v ústavní výchově přijde daňové poplatníky na více než 250 tisíc korun ročně). Ústavy jsou přeplněné dětmi, ale proces adopce je přitom nesmírně zdlouhavý.

Nová vláda to reflektuje a v koaliční smlouvě se objevuje následující plán: „Vláda se zavazuje, že zlepší systém péče o ohrožené děti. Jedním z kroků bude větší motivace ke zvyšování počtu pěstounských rodin, například jejich profesionalizací.“
Pěstounství je bezpochyby jeden z nejpřirozenějších, nejúčinnějších a nejlevnějších nástrojů pro pomoc dětem, kterým v biologické rodině hrozí strádání, či dokonce týrání. Je také mimořádně důležitou alternativou k institucionální výchově.
Je to však pořád „jen“ nástroj pomoci ex post, v čase, kdy už nelze dítě zachránit v biologické rodině.

Prevence především

Stejně důležité, či ještě důležitější je včas zasahovat v biologických rodinách, které se potýkají s problémy způsobujícími rozpad rodinného zázemí. Je třeba, aby fungoval systém včasné intervence, který rozpozná kolabující rodinné prostředí. Profesionální sociální pracovníci musí včas preventivně vstupovat do rizikových domácností a být schopni zjišťovat zanedbávání dětí. Zároveň je potřebná rychlá a účinná výměna informací mezi orgány sociálně právní ochrany dětí, školou, lékařem a pracovníkem neziskové organizace. Ruku v ruce s tím by měla jít podpora rodičům, kteří se dostali do problémů se zajištěním ekonomického a bytového zázemí či při hledání zaměstnání. Mimochodem, podle oficiálních statistik je z rodin odebíráno 12 procent dětí pouze z ekonomických a bytových důvodů. Nejčastěji jsou to Romové z vyloučených lokalit.

Udržení dítěte v biologické rodině je důležité nejen kvůli zachování biologických (tedy nejsilnějších) citových vazeb dětí i rodičů a kvůli ochraně rozvoje osobní identity každého dítěte, ale také z praktických důvodů. Tisícovky Romů a Romek v ústavech – ruku na srdce – nikdy nenajdou své náhradní rodiče. A další desítky tisíc dětí – v sociálně vyloučených lokalitách, ale i v rozpadajících se rodinách v majoritní společnosti – potřebují včasnou intervenci. Od orgánů sociálně právní ochrany dětí, od pracovníků neziskových organizací, ale i od pracovníků ústavů institucionální péče. I ty musí změnit svůj profil a zaměřit se na ambulantní péči. Je nezbytné využít profesionálních zkušeností jejich pracovníků a dále je vhodně doplnit a rozvinout, aby byli připraveni pomáhat zajistit zdravé klima v rodinách, a když to nejde, nejprve poskytovat dětem a jejich rodičům ambulantní servis – takový, který umožňuje dlouhodobou spolupráci rodičů a sociálních pracovníků na nápravě situace a je přitom zajištěna ochrana dětí, aniž by musely být z rodiny odebrány. A teprve až i tato intervence selže, přistoupit k náhradní rodinné péči, případně i k pobytu v ústavu – a to pokud možno jen na dobu nezbytně nutnou.
Podle mnoha odborníků může být až třetina institucí náhradní výchovy převedena na ambulantní zařízení, do kterých rodiče a děti za pomocí a podporu docházejí a které také nabízejí služby terénních sociálních pracovníků.

Čas pro Nečase

Obrovskou příležitostí je restart reformy a sjednocení systému péče o ohrožené děti. Před dvěma roky reformu zahajoval tehdejší ministr práce a sociálních věcí a dnes premiér Petr Nečas. V minulých týdnech proběhly startovací semináře ve Zlínském, Olomouckém a Karlovarském kraji, které se tak připojily k premiantovi – Pardubickému kraji – a začínají také připravovat analýzy institucionální péče a práce orgánů sociálně právní ochrany dětí. Součástí reformy sociálně právní ochrany dětí je i příprava individuálních projektů, které se zaměří mj. na vytvoření sítě preventivních služeb, přípravu standardů institucí náhradní výchovy a péče. Chystá se také změna pojetí práce orgánů sociálně právní ochrany dětí směrem k prevenci. Nově by díky reformě měly začít působit multidisciplinární týmy, do kterých budou zapojeny školy, neziskové organizace, pediatři, policisté a další. Tyto týmy jsou s to postupovat koordinovaně ve vztahu k řešení problémů jednotlivých rodin.

Přes entuziasmus mnoha sociálních pracovníků na úřadech i v neziskovkách je ale většina práce stále před námi. Idea deinstitucionalizace a prevence je zatím více na papíře a skutečností se teprve musí stát.