Vidět statisíce syrských uprchlíků je v České republice zdrcující DVAKRÁT.

Poprvé kvůli obrovskému utrpení těch, kteří utíkají před válkou a dělají u toho zoufalé věci; zoufalejší, než se drtivá většina lidí v Česku dovede představit. Bojují o své životy – a bohužel je mnozí prohrávají. A ani ti, kteří na útěku přežijí, se nemají a nebudou mít vbrzku dobře – jsou permanentně v ponížení, pod dohledem, nechtění, ostrakizovaní.

Podruhé je to zdrcující proto, že v této situaci naše země absolutně neobstává. Selhává nejen v pomoci, která utečencům náleží podle mezinárodního práva, ale také ve všem, co se okolo současné krizové situace děje – ve veřejné diskusi, v postoji elitních politiků a z ní vyplývající evropské (mezinárodní) pozici Česka, v praktických politikách vůči utečencům, ve zdrcujícím populismu, který veřejný prostor zamořil a otravuje ho na dlouhé budoucí roky. Prohlubuje se nesmyslný strach Čechů ze syrských migrantů, respektive z migrace jako takové, z odlišných kultur, z islámu, … ze všeho, co není „naše“. Česko prohrává svou příležitost na současné migrační krizi „vydělat“ – tedy díky ní znovuotevřít debatu o základních hodnotách, na kterých má Česko stát, revidovat selhávající a nelidskou azylovou politiku a obohatit českou společnost o důležité vnější vlivy, včetně samotných imigrantů, které v Česku z mnoha důvodů potřebujeme. Česko propadá do propasti bezvýznamnosti, stále více bude nahlíženo jako nespolehlivý partner v evropském či euroatlantickém společenství, jako vyžírka, který jde ke stolu jen když se rozdává.

Václav Havel by stál v čele evropských politiků, kteří by aktivně jednali, aby zmírnili utrpení Syřanů na útěku, jednal by s evropskými politickými špičkami o řešení, pomáhal by české veřejnosti zbavit se zbytečného strachu. Česká republika by před 20 lety reagovala zcela odlišně, než reaguje dnes (a dokladem budiž mj. náš mezinárodní postoj k utečenské krizi během balkánských válek na začátku 90. let).

Jsem nesmírně vděčný všem lidem, kteří soucítí s uprchlíky a dokáží individuálně pomáhat. Dobrovolníkům, kteří odjeli do Budapešti, sociálním pracovníkům, kteří pomáhají migrantům, kteří se dostali do Česka. Lidem, kteří se statečně dohadují při demonstracích nebo na sociálních sítích s těmi, „kteří islám v Česku nechtějí“…
Obdivuji kancléřku Merkelovou za její odvahu, morálně a eticky inspirující postoj, který upevňuje základní hodnoty evropské demokracie. Obdivuji Islanďany, finského premiéra… německé fotbalové fanoušky, kteří na stadionech vítají imigranty. (jaký brutální rozdíl: v Česku slýcháme „z kotlů“ na stadionech rasistické výlevy, které se přes televizní obrazovky valí do domácnostní při každém ligovém kole, bez povšimnutí pořadatelů, FAČR, policie…). V Česku se bývalý se současným prezidentem přetahují, kdo na protimigrantské náladě devíti z deseti Čechů vydělá víc. Notujeme si s Maďary, jejichž premiér Orbán je v EU v izolaci pro své setrvalé rasistické postoje, jehož politika rozežírá Maďarsko, někdejšího nejnadějnějšího premianta mezi postkomunistickými zeměmi, zevnitř – vyvoláváním strachu a nenávisti mezi lidmi.

Merkelová přitom nevystavuje pozvánku pro nekonečný příliv dalších uprchlíků. Merkelová reaguje na současnou krizi, vyvolanou více než čtyři roky trvající válkou v Sýrii a brutalitou Assadova režimu i tzv. Islámského státu a prohlubovanou převaděčskými gangy, kvůli kterým v mořích i na pevnině zahynuly tisíce a tisíce lidí. Ví, že pro lidi na útěku nepřichází do úvahy nic jiného, než POMOC. A zároveň je odpovědností evropských politiků, aby bezodkladně pomohli řešit globální problém syrské občanské války a z ní vyplývajících externích i interních problémů (mezi externími dominují převaděči nebo pramalý příspěvek Evropy do mezinárodní diskuse o řešení války v Sýrii, o postupu proti Islámskému státu a jeho organizovanému zločinu obsahujícímu také teroristické útoky v Evropě, mezi interními neexistence společné imigrační politiku EU, přestože Evropa funguje v otevřeném Schengenském prostoru).

Nejde přitom říkat: nás se to netýká – když je Němci nebo Švédové chtějí, ať se je vezmou a nám ať je sem Berlín nebo Brusel neposílá. Česká republika, respektive bývalé Československo, patří mezi země, které nebývale přispěly do zárodků syrské (a nejen syrské) války. Z ČSSR se v rámci souboje mocností železné opony valily nejen do Sýrii zbraně, Evropa nyní sklízí jedno z dědictví studené války, která expandovala silně právě do prostoru blízkého východu a severu Afriky. České republika je členem EU i NATO, mezinárodních společenství postavených na spolupráci a solidaritě. Díky nim požíváme největší civilizační ochranu, kterou české území kdy mělo a měli bychom hledět ji udržovat a posilovat, abychom nemuseli opakovat mnohokrát prožitou historii nacisty nebo komunisty porobené země.

Není jasné, zda se současné dominující postoje českých autorit a české veřejnosti, rodily dříve než strach z islámu, z migrace, z neznámé odlišnosti, a nebo to byl všudypřítomný strach ze všeho jiného než českého, který nahrál politikům a darebákům, aby jej uchopili a rozhojnili. Není úplně jasné, kde se v Češích zrodil (v Evropě největší) euroskepticismus, povýšenectví nad evropským společenstvím i tím nejpraktičtějším – evropskými dotacemi. Kde se bere to obrovské sebevědomí, že mi to tady víme nejlépe, že tady žijí nejlepší lidé, že tady hájíme nejlepší hodnoty a nejlepší národní zájmy.

Každopádně to vše má obrovské a devastující dopady do praktické politiky.

Česká azylová politika je vyhlášena svou restriktivností, jsme především tranzitní zemí ne proto, že nejsme tak bohatí, jako Němci, ale proto, že získat v Česku azyl je nesmírně obtížné, že žadatelé o azyl jsou v Česku zavřeni v nedůstojných podmínkách v utečeneckých táborech. Současná krize odhaluje náš přístup v důležitých detailech: když se několik stovek utečenců dostalo do Břeclavi, vyděšení policisté je začali číslovat. Když jsou Syřané přepraveni do táborů, stojí i v jídelnách nad dětmi po zuby ozbrojení policisté. Když vláda reaguje na relativně malé množství migrantů, kteří se dostali na naše území, reaguje posílením policie.

Jiné evropské země uvolňují prostředky na platy sociálních pracovníků, v předstihu je školí, aby se jazykově vybavili na příchozí imigranty. Vytvářejí pro uprchlíky možnosti ubytování mimo koncentrované tábory. Čeho tím mj. dosahují? Mnohem důkladnějšího poznání lidí, kteří k nim přicházejí či již přišli. Sociální pracovníci lidem v nouzi nejen pomohou, ale také se o nich mnoho dozví. Mohou získat informace, které při dobrém zpracování usnadní integraci cizinců do společnosti, na trh práce, u dětí do škol. Pomohou předejít krizovým situacím, které by mohly vést ke konfliktnímu jednání imigrantů či společenským konfliktům. Mohou dokonce pomoci zmapovat, jaká případná rizika hrozí v souvislosti s tím či oním člověkem, vč. rizik bezpečnostních. Práce sociálních pracovníků se projevuje ještě velmi dlouho a v dalších generacích – francouzská i jiné zkušenosti ukazují, jaké nepříznivé důsledky v druhé či třetí generaci imigrantů mají nezvládnutá nebo prostě nerealizovaná integrační opatření.

Co ještě vědí sociální pracovníci o současných imigrantech ze Sýrie? Mj. to, že jde mnohem častěji o vzdělané elity a střední třídu, lidi s obrovskou vůlí změnit svůj život a postarat se v krizové situaci sami o sebe. Že jde o lidi, z nichž jistě nemalá část má značný potenciál Evropu obohatit. Nejen že přispějí ekonomickou silou vymírající Evropě, aby za 20 let utáhla své důchodové systémy, ale mnohdy jde o velmi kvalifikované lidi (jak řečeno – elity), kteří jsou vzdělaní a kulturně vyspělí. Tedy – opět velký potenciál pro zmírňování obav z kulturní a náboženské odlišnosti Syřanů. Právě elity mohou pomoci ukázat Evropanům islám v jeho otevřené a tolerantní podobě a čelit tak rekrutům Islámského státu, kteří jej militarizují a zneužívají k terorismu.

Právě takové Syřany bychom u nás měli přivítat. Jako překladatel pro české azylanty v britském Doveru, jako sociální pracovník i jako státní úředník, který mohl navštívit Spojené státy, Velkou Británii nebo Švédsko a uvidět, jak vypadá multikulturní společnost, vidím, jak prospěšné pro českou společnost bude, když přizve právě tyto lidi, jež ji mohou pomoci vystavět i u nás (právě při znalosti rizika, pokud se vícenárodní či multietnická společnost rodí například z chudoby).

To nejde skrýt se za Krkonoše, Šumavu a Beskydy a myslet si, že zůstaneme v bezpečí – ochráněni před okolním světem, sami ve své dokonalosti. Naopak – když si co nejdříve, v podstatě okamžitě neosaháme, jak vypadá globalizovaný svět, který odpovědní politici a autority musí řídit s otevřeností, s důrazem na vzdělání a hodnoty solidarity, protože jen tak se prosadí moudré elity na úkor lotrů překrucujících fakta a umně zneužívajících zavřených hranic a strachu z jiného (náboženství, kultury…), definitivně Česko propůjčíme populistům a radikálům, kteří žijí právě ze strachu a neznalosti.

Čekám na politiky a vysoké státní úředníky, kteří se nezaleknou komplikované situace, ale naopak osvědčí, proč je máme: Zapojí se do celoevropského řešení současné krize syrských uprchlíků a současně s tím konečně představí kultivovanou, funkční a solidární azylovou politiku České republiky.