Od prezentace tematické zprávy o inkluzi ve školství na ministerstvu školství uběhly dva týdny a zpráva stále není zveřejněna. Jejím hlavním sdělením přitom je: inkluze se v českém školství rozvíjí postupně, ale úspěšně, a to ku prospěchu dětí.

Na začátku týdne se k tématu vrátil portál novinky.cz, zřetelně seznámený s výstupy zprávy. Článek
"Inkluze speciální školství nezničila" operuje s prezentovanými čísly, ze kterých vyplývá:

1, I nadále se nekoná žádný masivní přesun žáků se speciálními vzdělávacími potřebami ze speciálních škol do běžných základních škol, ale pokračuje postupný mírný odliv především v souvislosti s tím, že podpůrná opatření jsou nároková a mohou být spojena také s financováním. Ve školním roce 2018/2019 narostl počet žáků v základním vzdělávání z 906 188 na 940 928, přičemž počet žáků speciálních škol narostl pouze minimálně, o 44.

2. Vedle toho však pokračuje trend postupného, poměrně značného nárůstu počtu žáků, kteří jsou do škol zařazováni na základě § 16 odst. 9 školského zákona, tedy jako děti se speciálními vzdělávacími potřebami, čili děti s nárokem na podpůrná opatření. Přitom stále více těchto dětí je vzdělávání v běžných školách, a podíl těch, které jsou nakonec zařazeny do speciálních škol, vloni klesl na 21 %.

3, Meziročně narost počet aplikovaných podpůrných opatření na více než 90 tisíc, z toho asi ¾ znamenaly určité finanční plnění. Převažuje podpora ve druhém z pěti stupňů podpory, a to ve více než 45 % případů. Naopak podpora ve čtvrtém a pátém stupni – tedy nejdražší a odborně nejnáročnější - je poskytována v běžných školách relativně málo, a naopak dominuje ve speciálních školách.

Co to všechno znamená? Že se neděje žádná překotná změna. Naopak: inkluze ve školství funguje dobře, změny probíhají postupně a ve speciálním školství zůstává nadále poměrně významná část dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, u nichž poradna doporučila, a rodiče se rozhodli dítě neintegrovat mezi vrstevníky v běžných třídách. Dobrou zprávou je, že se řadě dětí (v běžných i speciálních školách) a jejich učitelům dostává finanční podpora, kterou na základě diagnostiky poradenského zařízení potřebují, ale dříve na ni prostě neměli nárok.

Zvyšují se ekonomické nároky na inkluzi, ale to je dobře. Ministerstvo prostě konečně platí to, co dříve učitelé dělali zdarma, a nebo se dětem nedostávalo, přestože to objektivně potřebovaly.

S druhou zprávou o inkluzi tedy není proč otálet a měla by být co nejdříve zveřejněna. Přispěje k důležitému poznání, že inkluze přináší v českém školství tak důležitou individuální podporu dětem, které ji potřebují.