Během posledních několika dní zasadil Václav Klaus několik velmi silných vlastivědných pohlavků všem těm, kteří prezidentský úřad považují za institucionalizovaného kladeče věnců s významem toliko reprezentativním, ale bez jakékoliv reálné moci.

Jak jsme asi všichni postřehli, Václav Klaus vyhlásil zřejmě druhou největší amnestii od Havlovy amnestie polistopadové, která vyprázdnila tehdejší věznice. Prvotní mediální analýzy naznačují, že se amnestie bude týkat opravdu zajímavých individuí. Server iDnes naznačuje jména osob jako František Dohnal (bývalý šéf NKÚ), Marko Stehlík (tunelování Poldi Kladno), ale dokonce i Tomáš Pitr nebo nechvalně známý konkursní soudce Berka. Mezi jmenovanými se také objevuje dcera Klausova kancléře Magdaléna Weiglová, která při autonehodě zavinila smrt spolujezdce; naopak je celkem příznačné, že amnestie nezahrnuje Romana Smetanu, odsouzeného soudkyní Langerovou, manželkou politika strany žalující, ani Pavla Vondrouše, který si v Chrastavě z VK „trochu vystřelil“.

Vedle toho Václav Klaus ještě vyhrožuje udělením dalších milostí, přitom je známo, že VK má tendence „z humanitárních důvodů“ udělovat milosti také velmi zvláštním lidem: server Lidovky.cz zmiňuje např. ředitelku Metropolitní univerzity Praha Annu Benešovou (fakticky tunelování univerzity a korupce), sponzora ODS Zdeňka Kratochvíla (figurující v kauze tunelování v řádu asi miliardy korun), ale též několik lidí spojených s Františkem Mrázkem a (opět) Tomášem Pitrem.

O institutu prezidentských amnestií a milostí si lze myslet opravdu leccos (a velmi pěkné shrnutí včera přinesl blogger Tomáš Haas), ale v každém případě jde o jednu z jádrových pravomocí prezidenta republiky a těžko si lze představit, že bude v blízké době nějakým způsobem odstraněna. To by bylo možné leda změnou ústavy, což zejména v našich politických podmínkách představuje dosti složitý a neprůchodný proces, případně máme ještě precedens, kdy do ústavního pořádku zasáhl Ústavní soud, za což si vysloužil rozsáhlou kritiku, navíc není jasné, kdo by měl věcnou legitimaci tuto věc před Ústavní soud hnát. Další způsoby si lze představit – například uplatnění článku 23 Listiny základních práv a svobod, neboť jak Václav Klaus demonstruje, daný institut není obtížné zneužít k rozkladu právního státu, který tvoří samotný základ demokracie.

Vedle amnestií a udělování milostí má však prezident ještě další významné pravomoci:

Jmenuje soudce Ústavního soudu, což je vrcholná justiční instituce v zemi, přes kterou již nejede vlak. Je tedy klíčové, aby v něm seděli lidé zdatní nejen odborně, ale též mravně a eticky. Přitom posledními kandidáty Václava Klause byli:

Jan Sváček, prezidentův právní a legislativní konzultant, který měl podle odposlechů zveřejněných na Britských listech kontakty s lidmi z Berkova (opět?) gangu a senát jej odmítl kvůli komunistické minulosti a kontaktům s pražským lobbistou Hrdličkou.

Zdeněk Koudelka, zdejší blogger, který podle Jana Urbana (jiného zdejšího bloggera) velmi podivně zasahoval s Pavlem Blažkem, svým známým a dnešním ministrem spravedlnosti, do kauzy Diag Human. Dále jej známe jako autora volebního zákona z roku 2000, který mohl zabetonovat situaci z dob tzv. opoziční smlouvy a který zrušil tehdejší Ústavní soud. Koudelka též působil jako náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, proslulé z kauzy tzv. justiční mafie (která rozhodnutím vrchního soudu neexistuje, tedy alespoň zatím).

Jmenuje předsedu a s jeho souhlasem místopředsedy Nejvyššího soudu, což je další mimořádně důležitá justiční instituce v zemi, neboť rozhoduje o mimořádných opravných prostředcích proti rozhodnutím soudů nižších instancí.

Jmenuje soudce. Jde o pravomoc celkem subtilní, ale Václav Klaus opět demonstroval, že i zde je velký prostor pro prezidentskou libovůli, když nerozhodl o jmenování Petra Langera navzdory rozsudkům Městského soudu v Praze ani Nejvyššího správního soudu. Jasně tak demonstroval, že i když je prezidentské jednání nezákonné, velmi těžko se proti němu hledají nějaké páky. Podobnou zdržovací taktiku nasadil při podpisu Lisabonské smlouvy, kde se sice nakonec podvolil, ale přesto velmi nemístným způsobem projevoval libovůli navzdory legitimním demokratickým principům.

Navrhuje obsazení úřadu veřejného ochránce práv (tuto pravomoc má i senát). Václav Klaus na tuto funkci navrhl Evu Dundáčkovou, spoluautorku exekučního řádu (spolu mmj. s Pavlem Němcem, který má nyní na exekucích velký byznys, a Zdeňkem Koudelkou), a Johna Boka (...). Dnes pak na zástupce ombudsmana navrhl Stanislava Křečka, který podle serveru našipolitici.cz figuruje u počátků kauzy Diag Human a do roku 2005 neoprávněně užíval titulu JUDr., a výše již zmíněnou bývalou nejvyšší státní zástupkyni Renatu Veseckou.

Účelem tohoto blogu není útočit na Václava Klause (jakkoliv uznávám, že to tak může vypadat), nýbrž demonstrovat, že úřad prezidenta skutečně není vrchním státním kladečem věnců ani důchodem pro vysloužilé politiky. Naopak může jít o významného mocenského hráče na scéně politické, ale především s velkou mocí nad orgány jinak nevolenými, zejména v oblasti justice, v jejíž trestní sféře navíc ještě funguje jako figura reálně nejvyššího a posledního odvolání, schopná takřka zázračně a zcela v závislosti na své libovůli zmírňovat, až anulovat důsledky jakéhokoliv trestního řízení.

Obsazení prezidentského úřadu je tedy naprosto klíčové a volbě, která nás v blíže neurčené budoucnosti pravděpodobně čeká, musíme věnovat patřičnou péči. Považuji za důvodné obávat se o budoucnost českého státu, pokud by pravomoci, které mohou být velmi snadno zneužity k demontáži demokratického řádu republiky, padly do rukou nějakého bezcharakterního kariéristy, populisty, psychopata, lhostejného ignoranta či dokonce agenta cizí moci.