50 000 je číslo odpovídající počtu podpisů nutných k registraci kandidáta do prezidentské volby. 50 000 je též počet podpisů, které dnešním dnem překročila petice Karla Janečka žádající senátory ČR, aby podali k Ústavnímu soudu žalobu pro delikt velezrady.

Velezradu definuje zákon o Ústavním soudu jako „jednání prezidenta republiky směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu“. Připomeňme si, že jedním ze základních pilířů demokratického řádu je vláda práva a rovnost před zákonem, jinými slovy situace, kdy občan může zvítězit v soudním sporu nad kýmkoliv, nezávisle na vzájemném společenském statutu. Soud je podle tohoto principu nucen přistupovat k chudému, nevzdělanému a nemocnému Lojzovi Retardovi (oblíbená postava zdějších diskusí), který neodvádí žádné daně a pobírá sociální dávky, za stejných podmínek jako k bohatému, vzdělanému a zdravému Karlu Janečkovi, který (možná) odvádí vysoké daně a zná se s vlivnými lidmi, případně může zastávat významnou veřejnou funkci. Pokud Karel Janeček zastřelí Anču Hlupačku (další z oblíbených zdejších postav) nebo například patřičně neošetří zledovatělý povrch na svém veřejně přístupném pozemku (na kterém si Anča Hlupačka přivodí zlomeninu ruky), před příslušným trestním či civilním tribunálem bude požívat týchž procesních práv jako Lojza Retarda, kdyby pochybil obdobným způsobem – smí se nechat zastoupit obhájcem, jeho soudce nesmí být podjatý, na jeho důkazy se hledí stejně, atd. atd.

V ČR pochopitelně nalezneme „české špecifiká“ a i u tohoto principu nalezneme určité nepočetné výjimky, jaké představuje např. imunita zákonodárců, jež účinně brání trestnímu stíhání do jejich vydání příslušnou komorou, či prezidentská indemnita. Těchto výjimek je však opravdu poskrovnu a lze pozorovat jednoznačnou tendenci k jejich vymýcení či alespoň omezení (byť když přijde na lámání chleba, tak zákonodárné sbory se těchto svých privilegií oproti běžným občanům zbavují velmi, velmi nerady), navíc jsou jasně vymezené a omezené. Prezidentská amnestie v rozsahu, jaký zvolil Václav Klaus, však takovéto striktní vymezení a omezení postrádala. Široce nastavená kritéria osvobodila tisíce recidivistů a zastavila řadu zásadních korupčních kauz. Jediné jasnější omezení, které je zatím veřejnosti známo, představují úvahy o tom, jestli se amnestie dotkne i osob, které pan prezident „nemá v lásce“, tedy Romana Smetany, odsouzeného manželkou Ivana Langera za pokreslení volebních plakátů ODS, a Pavla Vondrouše, který na prezidenta spáchal atentát plastovými kuličkami. Nedotkla se jich.

Dotkla se však mnohých jiných, za všechny uveďme namátkou např.:
- manažeři zkrachovalé Union banky (obvinění za škodu ve výši asi 4 mld. korun)
- František Chvalovský (obvinění za škodu ve výši asi 1,5 mld. korun)
- Karel Srba (kauza Český dům v Moskvě; znám též za přípravu vraždu Sabiny Slonkové; na své místo doporučen Miroslavem Šloufem, poradcem nastupujícího prezidenta Miloše Zemana)
- představitelé H-systému
- Tomáš Pitr (daňové úniky) a jeho otec (tunelování se škodou asi 800 mil. korun)
- obvinění v kauzách Bena, Čepro, Tukový průmysl (daňový únik ve výši skoro 3 mld. korun)
- Magdaléna Weiglová (dcera Klausova kancléře Weigla, jež způsobila dopravní nehodu, při které zemřela spolujezdkyně)
- Miroslav Vlastník (manažer fondu Trend se škodou asi 1,4 mld. korun; po osmiletém skrývání v zahraničí se z neznámého důvodu vrátil těsně před koncem roku a dobrovolně se vydal policii)

Tím se tito lidé se takto vyhnou výkonu spravedlnosti za rozsáhlou hospodářskou trestnou činnost, čímž se narušuje jedna z naprosto základních rolí státu, kterou je ochrana občanů a jejich majetku. Amnestie navíc výrazně zhoršuje postavení poškozených v procesech o náhradu škody – jednak se tyto musejí mnohdy opírat o důkazy a výsledky z řízení trestního, ale zejména v případě, kdy se poškození se náhrady domáhaly prostřednictvím řízení adhesního, které se zastavuje společně s řízením trestním. Tím dochází k zásadnímu zásahu do práv poškozených a podle některých i k vážnému porušení zásady rovnosti účastníků řízení, což je, jak jsem naznačoval výše, jeden z klíčových prvků demokratického systému.

Klausova amnestie se dotýká též případu tzv. Berkovy konkursní mafie, který si zaslouží zvláštní pozornost. Nejzávažnější okolností tohoto případu není způsobená škoda (která činí „pouze“ asi čtvrt miliardy), nýbrž fakt, že se na této závažné hospodářské činnosti měl podílet soudce, tedy ústavní činitel, garant existence právního státu a orgán justice. Justice je v demokracii nadána nesmírnou mocí, protože jejími rozhodnutími se musejí z definice řídit bezvýjimečně všichni, neboť nikdo není nad právem. Tuto obrovskou moc omezuje především pasivita určená zásadou projednací, tedy že soud nemůže začít jednat bez podnětu (trestní oznámení, žaloba,...), a samozřejmě platná legislativa, kterou se soud musí řídit.

Soud, který se neřídí legislativním rámcem (porušuje zákony) a zahajuje řízení svévolně, znamená konec demokracie.

Ať už Jiří Berka trestnou činnost páchal či nikoliv, u případu takto závažného představuje zastavení trestního řízení těžkou ránu pro demokracii i pro justici. Jiří Berka nejenže se zřejmě může vrátit do funkce soudce a vykonávat ji,¹ navíc mu však ještě patrně bude doplaceno asi 5 milionů ušlé mzdy. Není představitelné, že by tento člověk mohl o komkoliv z nás rozhodovat.

Samy o sobě jsou tedy dopady amnestie velmi nešťastné, ale v širším kontextu působí velmi znepokojivě. Špatně působí už Klausovo mlčení ohledně autorství tohoto znění, stejně jako odhalené zjevné nepravdy (někdo by mohl říci lži) s ní spojené – že byla směřována k ulehčení českému vězeňství, že její zacílení nebylo vedeno žádnými konkrétními jmény (máme zde minimálně Romana Smetanu a Pavla Vondrouše) a že se částečně opírá o judikaturu ESLP.

Nejtemněji se však jeví spojení s kauzou soudce Berky. Ve svém blogu z poloviny prosince jsem upozorňoval na existenci seznamu právních a legislativních poradců prezidenta republiky z roku 2003. Prezident Klaus měl při výběru svého týmu poradců očividně opravdu nešťastnou ruku – krom hlavní aktérů aféry kolem plzeňské právnické fakulty se v něm nachází dva agenti StB a advokáti spojení s podezřelými státními zakázkami. Šokující však především je napojení některých členů prezidentova poradního týmu právě na lidi kolem Berky. Berkův údajný spolupachatel Vladislav Větrovec byl v minulosti podle odposlechů v kontaktu hned se třemi z těchto poradců.

Prezident Václav Klaus, náš zaměstnanec placený z našich daní, tedy dluží občanům ČR velmi dobré a zevrubné vysvětlení – řečeno sportovní terminologií: míč je na jeho straně hřiště. 50 000 podpisů, které sehnal pod svou petici Karel Janeček, by mu v jiném kontextu umožnilo postavit vlastního kandidáta na prezidenta. Odpovídalo by podpisům 10 senátorů resp. 20 poslanců. Analogicky by tak mohlo být i symbolickým začátkem konce jedné závratné politické kariéry. Bude zajímavé sledovat další vývoj těchto událostí, protože řízení o odvolání prezidenta nemá obdoby nejen u nás, ale zřejmě ani v civilizované Evropě. Nejbližším případem je zřejmě pokus o odstranění prezidenta Billa Clintona v roce 1996 v souvislosti s kauzou Moniky Lewinské, a to na základě obvinění z porušení přísahy (Clinton lhal před soudem) a bránění výkonu spravedlnosti. Americký impeachment je však navzdory své závažnosti stále pouhým odstraněním z úřadu pro osobnostní nezpůsobilost - lze jej uplatnit za zradu, úplatkářství a závažná zneužití pravomocí (tzv. high crimes and misdemeanors). Náš prezident by však neopouštěl úřad jako "Václav Klaus nezpůsobilý", nýbrž jako pojmově mnohem závažnější "Václav Klaus, velezrádce České republiky".

______________________________
¹ § 60 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb.: Podmínku bezúhonnosti podle odstavce 1 nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj podle zvláštního právního předpisu nebo rozhodnutí prezidenta republiky nehledí, jako by nebyl odsouzen.