V 6:30 ráno 6. června roku 1944 se vylodili první spojenečtí vojáci v Normandii na pláži s kódovým označením Utah v rámci dlouho plánované akce Overlord. Otevřením druhé fronty došlo k definitivnímu obratu v druhé světové válce, největším otevřeném ozbrojeném konfliktu v dějiných lidstva, který nás přiblížil naprostému vyhlazení.

Dnes si v Evropě připomínáme sedmdesáté výročí od tohoto významného okamžiku za pohnutých okolností. Evropská unie se zmítá v krizi ohrožující její existenci a na jejích hranicích není daleko k válce. Připomeňme si tedy kromě oběti, která byla položena ten den i během celé války, jak se svět, a především Evropa, líheň tohoto konfliktu, změnily.

Navzdory všem současným těžkostem, mezi které bezpochyby patří historicky nejvyšší míry nezaměstnanosti, zadluženost na hranici splatitelnosti, stárnoucí populace, krize hodnot a další, zažívá Evropa od konce druhé světové války období, jehož unikátnost je srovnatelná se singulárností války, která mu předcházela. Evropa, resp. její západní část, která se postupně sdružila do celku zvaného Evropská unie, zažívá bezprecedentní, 70 let trvající období míru. V zaznamenaných dějinách západní Evropy zřejmě nenajdeme delší období, kdy by na jejím území neprobíhala žádná otevřená válka.

Evropské unii a jejím předstupňům lze připisovat různé zásluhy i „zásluhy“ – zasazování se za lidská práva, vzdalování správy věcí veřejných občanům, užitečné standardy pro mezinárodní obchod, zbytečně šikanózní byrokratické normy, poplatnost kapitálu, socialistickou přeregulovanost a mnohé další – naprosto nepopiratelným výdobytkem tohoto společenství je mír. Mír, jehož hodnotu jsme půlstoletí po sovětské invasi a 70 let po válce, ve které zemřelo na 60 milionů lidí, zapomínáme.

Vyčítáme Evropské unii, že nám zakazuje tradiční rum a pomazánkové máslo (ač víme, že to je lež), smějeme se, kterak se zabývá nicotnostmi, jako jsou žárovky nebo normy na zboží, místo abychom se tím těšili a radovali se, že otázka Alsaska-Lotrinska už hlavy nerozpaluje, že neexistuje žádný spor ČR a Polska o Těšínsko nebo snad Slezko, že Německo nevznáší teritoriální nároky na svá tradiční území v Pomořansku, Prusku a východním Braniborsku, která získalo Polsko v kompensaci za území zabraná Sovětským svazem, nebo že Velká Británie nepřipravuje znovuobsazení vzbouřeného Irska a Irsko se nechystá garantovat svou územní celistvost nuceným připojením Belfastu a Derry.

Naopak, 70 let po útoku spojených západních zemí na nacisty okupovaný kontinent dáváme podobně jako na začátku 20. století opět pod dojmy hospodářské krize prostor extrémistům, kteří již tolikrát Evropu uvrhli do zkázy a rozkolu, jenž v jejích tisíciletých dějinách stál stovky milionů životů. Místo abychom překonali bezvýznamné různice o podřadných tématech, jakými jsou zbožíznalecké normy, chápeme se jich a zdobíme jimi své směšné standardy znovusevynořivších národních zájmů a hovoříme o rozbití tohoto nyní největšího světového ekonomického celku v době, kdy se za jeho hranicemi probudil z popřevratové jelcinovské kocoviny ruský medvěd, v jehož sedle sedí ambiciózní vladař dokonale ovládající dovednost surfování na vlnách nevykořenitelného ruského imperialismu, jehož hlavním, naprosto logickým a zcela zřejmým zájmem je rozdělená Evropa, jejíž individuální národní státy nemohou soupeřit s kapacitami největšího státu světa.

Nechceme-li, aby zase, jako před 70 a téměř před 100 lety, na francouzských březích přistávala vojska cizích mocností, aby dala Evropě šanci neutopit se ve vlastní krvi, musíme si uvědomit, jakou cenu má pro nás mír (a jakou cenu může mít válka...) na evropském území že právě ten je jedním z nejvyšších „národních zájmů“ všech evropských států bez výjimky.


__________________________________
Na závěr něco k zamyšlení:
Seznam ozbrojených konfliktů v Evropě