PARTICIPACE, slovo, které se v posledních letech stále častěji vyskytuje v kontextu rozvoje města. Jedni se jím ohánějí jako nějakým zaklínadlem, jiným už právě proto leze krkem. Ve vágních frázích i v emocemi zjitřené diskusi se ztrácí obsah a smysl tohoto slova. V tomto textu se jej pokusím (znovu) najít.

Participace shora a zdola
Vedení radnice dospěje k závěru, že je konečně potřeba revitalizovat sešlé náměstí bez života. Dříve než přistoupí k jakýmkoli pracím a rozhodnutím, zorganizuje veřejné setkání, na němž se odborníci budou ptát obyvatel, jakým způsobem v současnosti náměstí využívají, co jim tam vyhovuje a vadí a jakým způsobem by chtěli náměstí využívat v budoucnu. Podněty, které od občanů získají, se stanou základem architektonické soutěže, kterou radnice vypíše. Vybrané návrhy se prezentují veřejnosti a obyvatelé k nim sdělují své náměty a připomínky. Na základě toho vznikne finální návrh a jsou zahájeny projekční a realizační práce. Takto nějak vypadá ideální model participativního řešení revitalizace veřejného prostranství iniciovaného shora.

Participace může být (a často skutečně je) iniciována i zdola. V případě našeho náměstí by to znamenalo, že iniciátory projektu by nebylo vedení radnice, ale skupina aktivních občanů nebo místní spolek, který podnítil zájem dalších obyvatel a získal pro projekt nezbytnou podporu vedení obce. Další postup by byl podobný, s tím rozdílem, že tahouni projektu by byli pravděpodobně oni aktivní občané.

Příklady participace shora i zdola spojuje povědomí iniciátorů, že ani komunální politici, ani radniční úředníci ani přespolní architekti, ale místní obyvatelé či podnikatelé jsou těmi největšími odborníky na to, kde a jakým způsobem chtějí žít anebo pracovat.

Odkud a proč se tu ta participace vzala?
„Práva na participaci“ se čeští průkopníci začali výrazněji domáhat teprve před několika málo lety. Ani ne jedno desetiletí nazpět se rozhodovalo „shora“ (z radnice) a projektovalo a plánovalo expertně (tzn. odborník ví nejlépe, jak na to). A nespokojení občané nanejvýš protestovali proti výsledku, nikoliv diskutovali (natož spolurozhodovali) o postupu řešení.

Odkud se tu participace vzala? Iniciátoři prvních projektů se zapojením veřejnosti hledali inspiraci především v západoevropských a severoamerických městech, kde se participační modely plánování začaly ustavovat již o několik desetiletí dříve. Lze tedy v případě těchto měst mluvit o jisté tradici, která se již měla možnost usadit a propsat též do příslušné legislativy.

Proč se tu vzala? Jako velmi věrohodná se jeví teorie, podle níž jsou sílící požadavky na participaci obyvatel, s nimiž se setkáváme na všech kontinentech, projevem krize tradiční zastupitelské demokracie; oslabení důvěry občanů v jimi volené zástupce i ve veřejné úřady. Požadavek participovat tu tedy sílí a vedení radnic by se s ním mělo umět vypořádat.

Nelehké začátky
Nedůvěru či přímo averzi vůči participaci nesdílejí pouze někteří komunální politici, kteří si z rozmanitých důvodů nepřejí, aby jim někdo viděl do karet. Mnoho občanů střední a starší generace vede osobní zkušenost ze života v centrálně řízeném totalitním politickohospodářském systému k tomu, aby žádnému plánování, které v nich asociuje výrobní plány a pětiletky, nevěřili. Jako příklad mohu uvést osobní zkušenost z plánovacího stanu, kde mi jeden z návštěvníků sdělil, že mu to připomíná agitační akce SSM (Svazu socialistické mládeže) a že je to úplně k ničemu. Významnou roli však ve společnosti hraje generace dnešních dvacátníků a třicátníků, kteří tuto dobu nezažili vůbec či pouze jako děti. Ti apriorním odporem k plánování netrpí a ani slovo občanská angažovanost pro ně nemá negativní (či minimálně ambivalentní) význam. Navíc zpravidla účast ve volbách jednou za čtyři roky nepokládají za dostatečný nástroj demokratické občanské kontroly. Proto jsou nejpočetněji zastoupeni v iniciativách, které překonaly fázi protestních hnutí, a začaly hlasitě prosazovat své právo participovat na rozhodnutích, která mají významný dopad na místo, kde jejich příznivci žijí. Musely přitom čelit řadě překážek ze strany samospráv, které se k participaci jako novému, v ČR dosud nevyzkoušenému, nástroji rozhodování stavěly velmi obezřetně. Průkopníci participace tak byli opakovaně odmítáni s odůvodněním, že jsou pouze malou zájmovou skupinou, která pro své požadavky nemá potřebný mandát; nikým nevolenými aktivisty, pokud bych použil terminologii Václava Klause. Slýchali, že výsledky participačních setkání nemají skoro žádnou výpovědní hodnotu, protože se jich účastní jen nepatrný zlomek obyvatel, kterých se problém týká.


Participace a pseudoparticipace
Během několika málo posledních let jsme se mohli setkat s příklady plánů a projektů, které byly participativní pouze na oko, i takovými, které byly dobře myšleny a smysluplně řízeny. Začněme první skupinou, kterou bychom mohli označit termínem pseudoparticipace.

První rozšířený způsob pseudoparticipací představuje nechat občany volající po větší míře spolurozhodování „rozhodovat o hloupostech“, tedy o méně závažných tématech. Pracovně ho nazývám „Jen je nechme, ať si hrají“. A tak se například na Praze 11 v roce 2010 participovalo o barvě fasády rekonstruované polikliniky v Opatovské ulici, zatímco možnost občanů ovlivnit budoucí stavební rozvoj rozlehlého okolí stanice metra Roztyly byla prakticky nulová. Škodlivost této strategie nespočívá v tématech, o nichž lidé participují, ale ve skutečnosti, že se plýtvá omezeným časem, který jsou občané ochotni participaci věnovat. V horším případě nabydou občané dojmu, že participace je jen taková nevýznamná hra a postupně o ni ztratí zájem.

Ještě horším způsobem zneužití participace samosprávou než “participování o hloupostech” je nechat občany diskutovat a zdánlivě spolurozhodovat o skutečně prioritních otázkách, avšak s tím, že zástupci samosprávy dopředu vědí, že výsledky participace stejně nebudou brát v konečném řešení v potaz, nebo jen ty části, které se jim budou hodit do předem připraveného plánu. Pracovně se takové metodě říká „Vlk se nažere a koza zůstane celá“.

Následky zneužití důvěry občanů
Favoritem udílení anticen za zneužití participace by mohla být Praha 10 s projektem nové radnice. Po sestavení odborné komise proběhla participační setkání a jejich výstupy se měly stát povinným podkladem architektonické soutěže pro jednu ze zvažovaných lokalit pro umístění sídla úřadu - Strašnickou. Soutěž byla na poslední chvíli zrušena, protože se vedení radnice rozhodlo pro úplně novou variantu řešení, a to již bez zapojení veřejnosti. Přesněji měli tuto variantu posvětit dva senioři, osmdesátníci, dolosovaní do „odborné“ komise namísto dvou nezávislých odborníků, kteří z ní z výše řečených důvodů odstoupili. Autor textu se doznává, že byl jedním z těchto odborníků, kteří se nestačili divit.
Výsledkem takové “participace” nakonec nebyl konsenzus nad umístěním nového sídla úřadu, ale konflikt s místními aktivními občany a referendum vypsané po soudních průtazích na základě vůle více než deseti tisíc občanů Prahy 10 vyjádřené podpisem petice. Místo možného konstruktivního dialogu mezi samosprávou a aktivními občany tak následoval neproduktivní otevřený střet provázený protestními akcemi a mediálními přestřelkami.

Participace a motivace
Výstupy projektu PAKT participace nebo Manuál participace v plánování města vytvořený pražským Institutem plánování a rozvoje předpokládají, že iniciátory participace budou především „radnice“. Tento hovorový pojem zahrnuje dvě skupiny aktérů s odlišnými motivacemi a „životním cyklem“. Zaprvé jsou to politici, jejichž volební cyklus je čtyřletý. Komunální volby jsou pro mnohé politiky jakýmsi velkým třeskem, jímž zaniká stávající komunální vesmír (a s ním všechny sliby předchozího volebního období) a vzniká vesmír nový. Co se nedá stihnout a „prodat“ do voleb, není v tomto systému uvažování příliš atraktivní. Druhou skupinu tvoří úředníci samosprávy. Ty nikdo nevolí, a pokud jsou dostatečně obezřetní a loajální k úřadu, mohou úspěšně přežít mnohé otřesy politických sfér. Iniciovat něco nového, co není na úřadě zavedené a co často ani nemá adekvátní podporu vedení radnice, se v rámci této strategie dlouhodobého přežití jeví přinejmenším iracionální.

Dlouhá cesta k lepším zítřkům?
Cesta k participaci jako standardnímu a standardizovanému nástroji rozhodování o rozvoji města bude tedy ještě dlouhá. Bude na ní třeba překonat mnohé překážky. Za největší považuji restrukturalizaci samosprávných úřadů, aby na nich mohli působit příslušní odborníci za důstojných finančních podmínek, a aby tito odborníci měli pro svou práci adekvátní podporu v respektovaných standardech a ideálně též v legislativě.

Tento text volně čerpá z článku „To módní slovo participace“, který jsem publikoval v Orientaci Lidových Novin 22. 8. 2015 společně s Kristýnou Drápalovou.