Blíží se mnoha městskými částmi a spolky očekávaná doba připomínkování návrhu pražského územního plánu. V této souvislosti mě zaujal rozhovor s Ondřejem Boháčem, ředitelem Institutu plánování a rozvoje, organizace, která má přípravu územního plánu hlavního města na starosti.(1)

Pár “zprasených” parcel

V první řadě mě překvapila míra bagatelizace, s níž ředitel Boháč přistupuje k problémům Prahy v oblasti územního rozvoje. Podle Ondřeje Boháče se toho v české metropoli zase tak moc nestalo, jen se „zprasilo“ pár parcel a někteří politici a aktivisté zbytečně „vypouštějí bubáky“. Připomeňme si tedy alespoň několik nejzávažnějších problémů, které patří k hlavním důvodům, proč městské části a zainteresovaná veřejnost věnují tolik pozornosti připomínkování nového územního (tzv. Metropolitního) plánu:
- rozprodávání strategických pozemků klíčových pro stavební rozvoj uvnitř města,
- nezabránění vzniku sídelní kaše na někdejších polích kolem Prahy,
- ztráta důvěry veřejnosti v orgány veřejné správy v důsledku „protlačování“ velmi kontroverzních záměrů.
Hovořit v tomto kontextu o pár “zprasených” parcelách je podle mého názoru zcela neadekvátní.

Inspirace na „Západě“

Boháč jde však o krok dále a volá po méně závazném územním plánu. „Stále jsme v momentě, kdy jsme se mentálně neposunuli k tomu, abychom na územní plány nahlíželi tak, jako se na ně nahlíží v normálních úspěšných městech. Že existuje nějaká strategie a dohoda a že plán prostě není věc, která musí být za každou cenu vymahatelná, že to není věc, která je předmětem soudních sporů a tahanic.” Dovolává se přitom příkladu tzv. západních měst, kde jsou podle něj územní plány flexibilnější. Srovnává ovšem nesrovnatelné. Ve Vídni nebo Mnichově existují obecnější, strategicky pojaté plány prostorového rozvoje města, ale také velmi konkrétní, podrobné regulační plány pro jednotlivá území. V Praze je ochota k pořizování regulačních plánů prakticky nulová. Uzemní plán se tedy stává v podstatě jediným dokumentem, který reguluje, vytváří pravidla pro, stavební rozvoj v našem hlavním městě.

Právní jistota

Za takových okolností musí být územní plán jednoznačný a závazný. Tzn. dávat jasnou odpověď ano (toto se v daném území smí) nebo ne (toto se nesmí). Jasnou odpověď ano nebo ne potřebují z územního plánu vyčíst nejen úředníci, kteří podle něj mají rozhodovat, ale především vlastníci pozemků a jejich sousedé. Nedostatečná regulace je pro rozvoj města podobně škodlivá jako přílišná regulace. Vede k řadě sporů v reakci na učiněná rozhodnutí a k postupné ztrátě důvěry (zejména dlouhodobých) investorů.

Prostě to uděláme?

Nejzajímavější je ale Boháčova představa, jakým způsobem dochází „na Západě“ ke schvalování specifických záměrů, které jednoduše nepasují do přijaté obecné strategie. „Územní plán je, nebo by měla být, strategie města, nad kterou vznikne nějaká společenská dohoda a ta se pak plus mínus respektuje. A když přichází nějaké konkrétní rozhodnutí, které není úplně přesně v souladu s tou strategií, oni to rozhodnutí na západě prostě udělají. Oni ten barák nebo tu veřejnou infrastrukturu, nebo třeba knihovnu nebo železniční tunel, to je jedno, postaví klidně v rozporu s plánem, protože se prostě dohodnou a odpovídá to jejich záměru a jedou dál. O tom to je. My bychom chtěli stavět města a domy a dálnice a železnice a naše vlastní pravidla nám to neumožňují. To je přece absurdní.“ Absurdní je spíše představa, že ve městech jako Vídeň a Mnichov „se prostě dohodnou“ a „prostě to udělají“. Takovým rozhodnutím předchází rozsáhlá a často komplikovaná diskuse za účasti veřejnosti a klíčových hráčů. A to hovoříme o městech, kde jsou občané na takovou diskusi zvyklí, a kde volení i nevolení představitelé veřejné správy přikládají jejich závěrům větší váhu. I v případě, že bude snaha dále demokratizovat rozhodování o prioritách rozvoje města upřímná, k Boháčovu “prostě se dohodneme” zbývá ještě dlouhá cesta.

Závaznost a důvěra

Prvním logickým krokem na této cestě je základní shoda na podobě a principech nového územního plánu. Méně závazný plán k posílení této důvěry nepřispěje ani nepovede ke snížení množství sporů. Pouze dojde k posunutí většiny sporů z fáze před schválením určitého záměru (například proces schvalování změn územního plánu) do fáze po jeho schválení (například spory o umístění konkrétních staveb, v nichž dostanou větší volnost v rozhodování a především výkladu příslušné stavební úřady, případně soudy). Efekt bude stejný. Spor se stejně dostane na stůl „právníkům a soudcům“, kteří tomu podle Boháče „nerozumí, oni o tom ani rozhodovat nechtějí, oni o tom rozhodují proto, že musí.“ Tak v čem bychom si pomohli?

https://www.euro.cz/praha/reditel-ipr-bohac-prestante-vypoustet-bubaky-nebo-bude-bydleni-resit-stat-1402909#utm_medium=selfpromo&utm_source=euro&utm_campaign=copylink