Skoro 60 % Pražanů si myslí, že v jejich městě by se mělo stavět. Alespoň podle závěrů průzkumu zpracovaného agenturou IPSOS pro Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). Co stavět, za jakých podmínek a jaké cíle sleduje zadavatel průzkumu?

Developer v rouše “konstruktivního” aktivisty?
„Fakt, že se nadpoloviční většina dotázaných Pražanů vyslovila pro intenzivnější výstavbu ve městě, mě osobně velmi překvapil. Je zřejmé, že občané si myslí něco jiného, než nám prezentuje hrstka ukřičených aktivistů a bohužel často i média,“ komentuje výsledky architekt a zakládající člen SAR Josef Pleskot. Hned z první citace tiskové zprávy SAR k výzkumu (1) je tak zjevné, kdo za sdružením stojí. Předsedou je Dušan Kunovský, majitel jednoho z největších hráčů na pražském trhu s novými byty, společnosti Central Group. S ním se mezi členy objevují jména několika ambiciózních architektů a urbanistů. Pokud bychom mluvili o finančně dostupném bydlení, rozvoji kulturních, výzkumných a vzdělávacích institucí, dovolím si odhadnout, že by procento Pražanů nakloněných intenzivnější výstavbě bylo ještě vyšší. A to včetně většiny oněch “ukřičených aktivistů”, o nichž se zmiňuje architekt Pleskot. Zdaleka ne každý, kdo protestuje proti dle svého názoru nevhodné, předimenzované a neúčelné výstavbě ve svém okolí, je předem odsouzeníhodný kverulant. Pokud bychom se Pražanů zeptali, jestli si přejí výstavbu dalších kancelářských komplexů nebo bytů za 100 000 korun/metr2, bylo by souhlasných odpovědí zřejmě podstatně méně. Hledat viníky pomalého procesu schvalování nové výstavby v hlavním městě v “ukřičených aktivistech” je jistě snadné. Jejich výstupy už posloužily jako argument pro okleštění práv veřejnosti ve stavebním zákoně, tak proč je nevyužít znovu?


Zahušťujeme... a vzduch houstne
Za pozornost stojí také otázka “Kde by se mělo stavět?”. Z průzkumu vyplývají tyto možnosti: a) kdekoliv to jde; b) na brownfieldech v širším centru; c) na okrajích města a d) nikde. 51 % respondentů preferuje přestavbu nevyužitých území v širším centru. Pouze 12, 6 % respondentů by si nepřálo stavět nikde. To je pozitivní. Pražané projevují zdravý, realistický smysl pro udržitelný rozvoj města. SAR ovšem směřuje k trochu jiné interpretaci či spíše aplikaci zjištění. “Brownfieldy jsou zároveň příležitostí, jak zahustit Prahu, která je podle dat IPR velmi řídkým městem. Má hustotu 25 obyvatel na hektar, Vídeň 41, Mnichov 44 a Milán dokonce 73. Vyšší hustota výstavby totiž jednoznačně přináší efektivnější veřejnou dopravu a vyšší kvalitu služeb. Trendem současnosti je město krátkých vzdáleností.” Neboli naznačují, že Praha potřebuje vydatně zahustit, aby lépe fungovala. Rozhodně nad rámec stavebního rozvoje největších brownfieldů, pokud bychom se měli přiblížit uvedené hustotě Mnichova a Vídně. Kalkulovat s počtem obyvatel na hektar má jistě smysl v měřítku obvodu či čtvrti, tj. v docházkové vzdálenosti (na MHD, polikliniku, do školy apod.). V měřítku celé milionové metropole je to ale pochybné. Do této rozlohy jsou zahrnuty i velké lesní a rekreační plochy, letiště, apod. Setkal jsem se s podobnými makro výpočty několikrát a vždy je účelově používali ti, kdo chtěli stavět.


My bychom vzhůru k nebesům, a jsme zde Zemí spjatí
Třetí tvrzení SAR, které nemohu ponechat bez povšimnutí, znovu odkazuje na data Institutu plánování a rozvoje (IPR). SAR uvádí, že Praha je “nejen řídké, ale i nízké město. Více než 56 procent domů v Praze má výšku menší než 10 metrů a jen 1,2 procenta je vyšší než 35 metrů. Pražané si přitom dovedou představit, že by město na některých místech vyrostlo do výšky.” Začněme první částí tvrzení. Praha skutečně není město, které roste do nebe. Praha v současné rozloze vznikla přidružením řady někdejších příměstských obcí k mateřské metropoli. Kromě toho disponuje řadou kvalitních vilových čtvrtí. Převaha menších domů s výškou do 10 metrů (tří podlaží) proto není nijak překvapivá ani nežádoucí (na rozdíl od rozlézání města “do polí”, tzv. suburbanizace, což je ale jiné téma). Skutečnost, že jen nepatrné procento představují opravdu výšková zýstavba, a zbytek tvoří městské domy lidského měřítka, ohleduplné k bohaté historii a architektonické rozmanitosti města, považuji dokonce za zřejmou hodnotu Prahy. Tu je naopak třeba chránit a používat moderních výškových budov “jako šafránu”.
A teď se podívejme na druhou část citovaného tvrzení. Jako většina Pražanů nezpochybňuje, že by se v Praze i v příštích desetiletích mělo něco potřebného stavět, připouští také, že v budoucnu mohou vyrůst nové výškové stavby na vhodných místech (v lokálních centrech, ve odpodívajících polohách). Pokud by ale Pražané dostali například otázku, zda souhlasí s výstavbou stometrových mrakodrapů na pankrácké pláni, terase čnící vysoko nad Vltavou, v těsné blízkosti oblíbeného parku, troufnu si odhadnout, že počet kladných odpovědí bude podstatně nižší.

O vlcích a zajících
Sledujme tedy činnost spolku, jehož členy “pojí společný názor, že naše země nemůže žít jen ze své minulosti, ale že se musí rozvíjet, jinak se nevyhne úpadku. Proto se chtějí k problémům aktivně vyjadřovat a společně se pokusit změnit věci k lepšímu.” (2) Co je lepší nebo horší, je v oblasti rozvoje města otázkou úhlu pohledu. Neboli co je dobré pro vlky, nemusí být nutně dobré pro srny a zajíce. A co je z hlediska rozvoje Prahy dobré pro Vás?


1) ke stažení na http://www.arch-rozvoj.cz 27. 2. 2018 Průzkum veřejného mínění: V Praze by se mělo více stavět, hlavně na brownfieldech
2) http://www.arch-rozvoj.cz/#members