Pekárna potřebuje péci a prodávat pečivo, hotely nabízet a pronajímat pokoje, architekti a developeři projektovat, stavět a prodávat domy. Aby se jim to dařilo, používají k tomu nejrůznější nástroje oslovování zákazníků, zjednodušeně řečeno marketing. Není na tom nic zvláštního ani špatného. V pořádku ovšem není, pokud marketing pracuje s daty zavádějícím způsobem, nebo pokud je marketingový průzkum prezentován jako nezávislý průzkum veřejného mínění.

Jak nedělat průzkum veřejného mínění
Je průzkum společnosti IPSOS zpracovaný pro Sdružení pro architekturu a rozvoj vědomým nebo nevědomým marketingem zadavatele? Rozhodně není kvalitním nezávislým průzkumem veřejného mínění. Toto tvrzení lze doložit na příkladu několika otázek, které v průzkumu zazněly:

1. Patří do města jako je Praha výšková zástavba?
Možnosti odpovědí: kamkoliv, jen na Pankrác, jen na vybraná místa, jen mimo historické jádro, ne. Zavádějícím způsobem je položena již úvodní otázka. Do Prahy, nebo obecně do milionové metropole jako Praha? To je rozdíl. Hlavním problémem je však obecnost odpovědí, zejm. možnosti jen na vybraná místa. Mluvíme o jednom nebo dvou místech pro výjimečné stavby, nebo o deseti lokalitách, kde vznikne shluk výškových budov. Podíl Pražanů, kteří by podpořili jedno nebo druhé, bude zásadně rozdílný. Proto lze „výsledek“ interpretovat různě. Buď že Pražanům výšková zástavba vlastně nevadí, spíš naopak, nebo tak, že ji většina zcela neodmítá, ale myslí si, že by mělo jít nanejvýš o několik výjimečných solitérů. Jak lze rozhodnout, která z těchto interpretací je správná?

2. Otázka „Jak vysoké stavby si v Praze mimo historické centrum dovedete představit?“ s možnostmi buď do 100 metrů, nebo vyšší, už patří do kategorie sociologicky úsměvných. Zaprvé, jedna věc je, co si (s trochou fantazie) dovedu představit, například dvousetmetrový mrakodrap na Pankrácké pláni, a druhá, jestli bych s něčím takovým souhlasil. Problematičtější ale je udělat pouze dvě kategorie do sto a nad sto metrů, když například UNESCO v kontextu ochrany pražského panoramatu důrazně doporučuje u nové výstavby na Pankráci nepřekročit výškovou hladinu 70 metrů.

3. Poslední příklad, který uvedu, už není úsměvný jen sociologicky. Ptát se reprezentativního vzorku obyvatel, tj. například náhodně vybrané seniorky, muže v produktivním věku s vysokoškolským vzděláním (dejme tomu učitele dějepisu) a studenta mezi 20 a 25 lety (např. medika), „Jaké jsou podle Vás důvody, že se ČR v žebříčku Světové banky, který sleduje dobu potřebnou k vyřízení stavebního povolení, až na 127. místě?“, zcela postrádá smysl. Laik, který nikdy o stavební povolení nežádal, natož aby se touto problematikou zabýval obšírněji, pochopitelně nedokáže příčiny věcně posoudit. Relevanci získaných odpovědí jistě pochopí čtenář sám.

Opakování teorie o řídce obydlené Praze
V tiskové zprávě SAR reagující na tento výzkum se znovu objevil argument, že Praha je velmi řídce (a proto nehospodárně) osídlená. Členové sdružení opět začali manévrovat s průměrnou hustotou osídlení na území hlavního města Prahy, která vychází přibližně 25 obyvatel na hektar (2). Tedy znovu opakuji, hustotu obyvatel na hektar, která je důležitá z hlediska pěší dostupnosti obchodů a služeb nebo efektivity veřejné dopravy, je třeba posuzovat lokálně, v rámci konkrétní oblasti, čtvrti, obecně docházkové vzdálenosti, ne plošně na celém administrativně vymezeném území metropole.

Udělejme opravdu nezávislý průzkum
Domnívám se, že by bylo velmi přínosné realizovat skutečně nezávislý výzkum, s jasně formulovanými otázkami na témata, která mohou respondenti posoudit a smysluplně na ně odpovědět. Pokud by takový výzkum ukázal, že většina Pražanů podporuje rozsáhlejší výstavbu výškových budov ve svém městě, bylo by to překvapivé, což není totéž co nedůvěryhodné.

(1) Hlavní výsledky jsou ke stažení ZDE.

(2) Tisková zpráva je ke stažení ZDE. Poukazuji na tuto konkrétní pasáž TZ: Že by se Praha měla stát městem krátkých vzdáleností, vysvětloval architekt, urbanista a člen Sdružení pro architekturu a rozvoj Pavel Hnilička. Proto je ale třeba stavět hustě, což se projeví i v ekonomice a efektivitě města. Hranicí, od které náklady na výstavbu a údržbu technické a veřejné infrastruktury prudce rostou, je sto obyvatel na hektar. „Při této hustotě obydlenosti začíná také fungovat pěší přesuny. Od padesáti obyvatel na hektar funguje MHD a 30 obyvatel na hektar znamená závislost na automobilu,“ deklaroval Hnilička. Průměrná hustota osídlení v Praze je přitom jen 25 obyvatel na hektar.