Taková otázka zní v lepším případě naivně, v horším hystericky. Jaképak ohrožení demokracie? Máme parlament, nezávislé soudy, jsme v Evropské unii a právě proběhly dvojí svobodné volby, v nichž občané dali docela jasně najevo nespokojenost a touhu po změnách.

Jenže demokracie nespočívá jen v tom, že se občané mohou jednou za čas kriticky vyjádřit. Dá se o ní naopak mluvit až tehdy, pokud se mocní vůlí občanů řídí. Čeští politici - či spíše podnikatelsko-hochštaplerský propletenec, jenž zemi ovládá - ovšem preferují jiná pravidla hry.

Zpráva, kterou voliči vyslali v říjnových volbách, není tak složitá. V komunálních volbách potrestali především proslavené mafiány a bezostyšná bratrstva vysávající po dlouhá léta veřejné finance. Ve volbách senátních pak jednoznačně odmítli asociální kurz současné vlády, která pod heslem šetření ždímá ty, kteří by naopak potřebovali podpořit, a přispívá k dalšímu prohlubování rozdílů mezi jednotlivými sociálními skupinami.

Vládnoucí garnitura ale kritický hlas voličů, z nichž mnozí zažívají vážnou existenční situaci (vloni bylo podle ČSÚ 885 tisíc Čechů na hranici chudoby) nehodlá brát vážně. Miroslav Kalousek s upřímností sobě vlastní ohlásil národu, že senát nemá žádný vliv na politiku. Nanejvýš prý některé vládní reformy zbrzdí, ale i to se dá šikovně obejít stavem legislativní nouze.

Pokud by byl senát jen takto zanedbatelnou vadou na kráse, která se dá kdykoliv vyloučit ze hry, byla by opravdu namístě otázka, proč si máme takovou nanicovatou instituci platit. Jenže horní komora parlamentu má v demokratickém systému veledůležitou roli, která spočívá zejména v zajišťování kontinuity a v obraně před výchylkami politiky, jež by zemi destabilizovaly. Tváří v tvář některým radikálním krokům, jež současné vládní většině bez problémů odkýve poslanecká sněmovna, nastává právě teď chvíle, kdy tuto pojistku kontinuity potřebujeme – možná vůbec nejvíc od vzniku České republiky. Obejít voliče, polovinu parlamentu i její ústavní poslání a zneužít při tom možnost, kterou ústava poskytuje v zásadě pro případ válečného konfliktu nebo přírodní katastrofy, to už je docela silná káva. Zvlášť když je pohrdání základními demokratickými institucemi předkládáno jako důkaz vlastní síly a neohroženosti.

Ještě o něco hůře se to má s dalším rozhodnutím voličů – proti korupci a temným bratrstvům napojeným na veřejné rozpočty českých měst. Na příkladu Prahy se dá ukázat, jak se v předtuše nejhoršího (že voliči dají najevo svůj názor) politici začali proti předpokládaným důsledkům demokratických voleb zajišťovat již měsíce před tím než lidé dorazili k urnám.

Patřil jsem k občanům, kteří již v červnu podávali stížnost proti manipulaci s volebními okrsky v Praze; tedy k těm, kterým soud vzkázal, že taková věc nijak neovlivní výsledek voleb. Ovlivnila, a to nemálo. Na pražském magistrátu v důsledku zmenšených okrsků chybí zástupci několika menších stran, které překročily pětiprocentní hranici. Ti se proti ODS a jejím podnikatelům (nebo podnikatelům a jejich ODS?) sice ani v minulosti neprosadili, ale aspoň mohli hrát úlohu zpravodajů a bít na poplach při největších požárech. ODS dobře věděla, proč se takových potížistů chce zbavit.

Jako by nestačilo, že v důsledku účelové změny volebního systému třetina pražských voličů na magistrátu nemá své zástupce, snaží se nyní strůjci volební manipulace (kteří volby nevyhráli) dále relativizovat vliv voleb. Dosavadní převodové páky mezi veřejnými, stranickými a soukromými penězi musí být zachovány, navzdory jakýmkoliv programovým pilířům, slibům i volebnímu výsledku.

Dali jsme jako voliči najevo, co si myslíme. Zřejmě jsme si tak mocné trochu pohněvali. Ti se proto snaží všemožně dokázat, že si to budou dál dělat po svém, protože si přece nenechají rušit své kruhy. Na oplátku za nezbedné volební chování nám tak tentokrát oni vzkazují: Děkujeme, odejděte. Jenže kam?