Co je či není politicky korektní ... definuje – zcela samozvaně – jedna skupina lidí, která si vydobyla zcela neuvěřitelnou pozici v médiích a která nám suverénně a autoritativně říká, co smíme a co nesmíme. Je to fenomén celosvětový, evropský i český. Kdo se mu odvažuje vzdorovat, stihne ho lavina ataků, které vedou k jeho společenskému znemožnění, často i ztrátě zaměstnání, i k osobní ostrakizaci. Přesně to se u nás dnes děje s Ladislavem Bátorou.



Pan Spurný scela zřejmě patří k těm škodlivým pijavicím, kteří se ze zoufalství a obavy ze smrti hladem chytli politické korektnosti


Kritika politické korektnosti se v Česku stala módou. Ti, kteří se rozhodli vytáhnout do boje proti jejímu „diktátu“, sice zásadně neuvádějí, co přesně mají na mysli, každopádně ale sami sebe vnímají jako bojovníky za svobodu.

Většina z nich nechce nutně ve veřejném prostoru etablovat to, co je zákonem zakázané. Až na výjimky je (doufejme) netrápí, že vyzývat ke zplynování Židů nebo upalování cikánů je trestné. Vadí jim spíše, že některé (byť zákonem povolené) výroky by mohly být všeobecně považovány za neslušné nebo hloupé. Že lidé, kteří tu a tam utrousí, že ženy jsou hloupější než muži, všichni sudetští Němci jsou fašisti nebo že cikáni jsou rakovinou společnosti, se před ostatními znemožní. V zájmu svobody proto bojují za to, aby i veřejně činní lidé mohli pronášet hlouposti a šířit nepodložené stereotypy, aniž by to uškodilo jejich pověsti.

Politická korektnost, kvůli níž se zejména mezi „autentickými konzervativci“ strhl takový povyk, je jakási všeobecně přijatá dohoda o tom, že ve veřejné debatě nemají co dělat urážky a nepodložené paušální soudy o celých skupinách obyvatelstva. Tato dohoda vzniká obtížně a dlouho, na základě staletého vývoje, vědeckého poznání a vydiskutovaných pravidel politické kultury. Vždy je tak trochu mezisoučtem, hladinou, pod kterou se ve veřejném prostoru již nepotápí a která umožňuje efektivnější dialog, jemuž místo pocitů dominují argumenty.

V Česku tento „mezisoučet“ částečně přejímáme ze západního světa, kde se o celé řadě témat mohlo v posledním půlstoletí debatovat do větší hloubky. Doháníme tím naše zpoždění, což je dobře. Pravidla komunikace, která u nás doma ještě nebyla stoprocentně vydiskutována, ovšem mohou provokovat, vyvolávat pocity umlčování autentických názorů, ba dokonce strach z omezení svobody.

Těchto do jisté míry pochopitelných intuitivních obav s chutí využívají právě lidé typu Václava Klause. Právě oni ale potvrzují, že se v Česku přehnaně kritického postoje k paušalizujícím blafům nemusíme zas tak bát. Klausův chráněnec Bátora, prohlašující, že „homosexualita je deviace“, a prosazující omezení volebního práva, je poradcem ministra školství. Jaroslav Kubera, hovořící na půdě parlamentu o „neukojených feministkách“, je starostou statutárního města a senátorem. A samotný Václav Klaus, který v různých obměnách recykluje moudra o tom, že prosazování lidských práv je falešnou ideologií, který útočí na imigranty tvrzením, že lidé nemají "právo potulovat se kdekoli po světě" a který popírá, že v Letech u Písku byl koncentrační tábor, je dosud prezidentem této země.

Nicméně, pokud bychom opravdu, jak se upřímně bojí za Klausem sešikované zástupy rasistů, homofobů a sexistů, jednou dospěli do stavu, kdy se hloupými výroky člověk znemožní, bude to jedině dobře. Teprve tehdy, když není možné veřejně vypouštět z úst nesmysly o neukojených feministkách, deviantních homosexuálech, židech ovládajících svět nebo nenapravitelně líných cikánech, aniž by se hlasatelé těchto „myšlenek“ politicky a intelektuálně diskvalifikovali, nastává totiž čas pro věcnou diskuzi. Tedy pro debatu o tom, jak to udělat, aby se příslušníci různých dříve marginalizovaných skupin cítili v této společnosti dobře a aby společnost co nejlépe využila jejich potenciál. Takový přístup perspektivně řadě lidí otevírá široké pole dosud nepoznané svobody. Pokud nějakou svobodu ohrožuje, pak jen svobodu hospodských tlachalů, pro které bude těžší pomocí urážek a nejomšelejších stereotypů zabíjet racionální diskuzi a získávat laciné body pro příští volby.