Průvody takzvané „dělnické strany“, která s pomocí policie dokáže alespoň na pár hodin ovládnout některá česká města, svědčí o tom, že v Česku narůstá vliv extremistů. Strach vzbuzující holohlavci v ulicích jsou ale jenom vnějším – a nikoli tím nejnebezpečnějším – projevem sílící poptávky po očistě společnosti od "parazitů" a "škůdců" všeho druhu. Agresivita neonacistických hesel totiž pravděpodobně ani v budoucnu nepřiláká více než pět procent většinou nevzdělaných a neúspěšných existencí.

Ve stínu průvodů s hesly o pořádku a bílé Evropě ale posilují proudy, jejichž cíle jsou o něco promyšlenější. Mají navíc mocného zastánce: prezidenta této země.

Iniciativa DOST se svým vůdcem Bátorou nebo kruhy kolem Jany Bobošíkové mají s holohlavými křiklouny celou řadu společných témat, od striktních pravidel pro „nepřizpůsobivé“, přes boj proti homosexualitě a emancipaci všeho druhu až po tradiční obranu národních zájmů spojenou s panickým strachem z evropské integrace.

Forma prosazování tohoto „programu“ je ale o něco kultivovanější. Nesnaží se ovládnout ulice, ale spíše pronikat do státní správy. Nedávná kauza Ladislava Bátory, který se nakonec nestal náměstkem, ale „jen“ poradcem ministra školství, zároveň poukázala na nejmocnější sílu, která za postupnou integrací fašizoidních a národoveckých sil do českého politického systému stojí. Tou silou je Václav Klaus. Těsné vazby mezi lidmi typu Bátory (a s ním názorově spřízněného Dobeše) nebo Bobošíkové s Václavem Klausem sice nebyly tajemstvím ani dříve, tentokrát ale prezident poprvé takto rezolutně a otevřeně podpořil jmenování reprezentanta odporu k moderní evropské společnosti do vysoké úřednické funkce.

Václav Klaus tak nese odpovědnost za etablování extremistů jakožto zdánlivě státotvorné síly a za další posilování jejich vlivu. To je možné vnímat jako smutný konec politika, kterého touha po moci a obdivu dohnala až k podpoře směsi těch nejhloupějších protievropských výpadů s nenávistí k menšinám všeho druhu. Vzhledem ke zklamání velké části pravicových voličů ve chvíli, kdy byly takzvané reformy demaskovány jako nezdařilá reorganizace korupčních sítí (a kdy se v důsledku této politiky řadě lidí povede hůř než dříve), to ale může být pro dosluhujícího prezidenta naopak nový začátek.

Pokud se lektvar ze strachu z Evropy, xenofobie a pseudokonzervativních hodnot podaří dobře namíchat a když se do čela tohoto recyklovaného národovectví postaví tak protřelý populista jako právě Klaus, může se v tuto chvíli zalíbit nemalé části české společnosti. Máme se na co těšít.