Zápas o budoucnost šumavských hvozdů je poučný. Ponechme teď stranou, zda mají z odborného hlediska pravdu přírodovědci nebo příznivci kácení. Možná podstatnější je skutečnost, že většina české společnosti stála, tak jako už tolikrát, na straně politické a policejní moci. Tedy proti těm, kteří ve svém volném čase vynakládali své síly na to, aby mocenskému rozhodnutí bránili nebo na jeho důsledky přinejmenším upozornili.

Proč podvody a lži spojené například se jmény bývalého ministra Drobila, neformálního šéfa Věcí veřejných Bárty, neformálního šéfa TOP 09 Kalouska nebo pražských radních nevedou k radikálnímu poklesu popularity stran, které tito lidé reprezentují? Proč řádné občany nezvedne ze židlí, když politici na místo šéfa národního parku dosadí svého vazala bez jakéhokoliv vzdělání potřebného pro tuto funkci? Proč jim nevadí, že národní park je stále využíván mocnými dřevařskými firmami a že řada politiků pod tlakem investorů prosazuje jeho rozmělnění sítí lanovek? A proč je naopak do ruda rozpaluje, když se pár mladých lidí přiváže ke stromům? Dění na Šumavě zkrátka znovu obnažilo palčivou otázku, proč jsou u nás lidé tak tolerantní k zájmům i výstřelkům politické a ekonomické moci a proč naopak tak podrážděně reagují na jakoukoliv organizovanou aktivitu, která je vedena snahou moc omezit.

Příčin je určitě více, zásadní roli ale hraje většinou nereflektované historické poučení, které se postupně vyvinulo v základní životní postoj mnohých. Mnichov, druhá republika, protektorát, poválečné čistky, padesátá léta i normalizace naše rodiče a prarodiče přesvědčily o tom, že odpor proti moci je v zásadě zbytečný a že nejvhodnějším postojem zaručujícím přežití navzdory poryvům dějin je směs loajality, nenápadnosti a pasivity. Že právě toto dlouho byl náš národní modus vivendi asi není nic nového pod sluncem. Pozoruhodné jsou ale dva s ním související momenty, které mají na demokracii u nás smrtící účinky.

Prvním z nich je skutečnost, že tento postoj se předává z generace na generaci. Není pravda, že by s nástupem mladých lidí „nepoznamenaných komunismem“ postupně mizel. Moje generace a generace mladší tuto loajalitu k mocným převzala. Kritická je možná k mocenské zvůli, která je už dávno minulostí, nebo na první pohled viditelným narušením její vlastní pohodové existence jako byl třeba policejní zásah proti Czechteku. Vůči skutečně závažným projevům současné moci jako jsou stranění movitým na úkor chudých, korupce nebo upřednostňování investičních zájmů před ochranou kulturního a přírodního dědictví je ale lhostejná nebo je přímo podporuje.

Druhým, snad ještě varovnějším, momentem, je potom přerod vlastní pasivity, lhostejnosti nebo loajality v nenávist k těm, kteří zastávají jiný postoj. Ani tohle není novinka; stačí si přečíst tisíce petic požadujících vyšší tresty pro oběti politických procesů padesátých let nebo si uvědomit, jak skeptický byl až do druhé poloviny osmdesátých let postoj většiny obyvatel k chartistům. Je to zřejmě vysvětlitelná psychologická reakce. Pasivita a patolízalství nepatří k charakterovým rysům, na které by člověk mohl být hrdý. Protože v zásadě každý potřebuje sám sebe vnímat jako bytost důstojnou a konzistentní, vyvstává tak naléhavá potřeba si tento postoj nějak obhájit. Odsouzení těch, kteří jej nesdílejí do role asociálů, hysteriků a extremistů je pochopitelně tím nejjednodušším sebeobhajujícím trikem, který upokojí případné pochyby, zda bych se snad přece jen občas neměl proti něčemu ozvat.

Politikům i lidem s velkou ekonomickou mocí tradiční česká skepse k organizovanému odporu proti moci pochopitelně nesmírně vyhovuje. Někteří z nich ji proto vědomě kultivují. Sugerují nám, že největším nepřítelem svobody jsou ti, kdo se – jejich vlastním záměrům navzdory – zastávají slabých nebo hájí zájmy budoucích generací. Úspěšně tak podporují příjemnou představu, že největším přítelem svobody je ušlápnutý pohodář, který se rozhodně nikdy k žádným stromům přivazovat nebude.


PS pro čtenáře: možná, že se ve své analýze příčin zdejší skepse k organizované kritice moci mýlím. Že jako historik vidím dějinné souvislosti i tam, kde třeba hrají důležitější roli jiné příčiny. Docela by mě zajímal váš názor.