V diskuzích, které vyvolaly mé předchozí blogy na téma kapitalismu, čtenáři velmi často obhajovali současný systém poukazem na příkladný vztah člověka k materiálním hodnotám i k rozvoji svých vlastních schopností. Obojí prý vyplývá z vlastnictví. Kapitalismus musíme pěstovat a zbavovat deformujících zásahů státu, protože teprve když nám něco patří, probouzí se v nás odpovědnost.

Domněnka, že soukromé vlastnictví je zárukou pozitivního rozvoje hmotných statků i lidského potenciálu přitom nevládne jen zmíněným internetovým diskuzím. Plná ústa jí mají především politici od vlády až po poslední vesnici . Aniž by si uvědomovali, že tím vystavují nepěknou vizitku své vlastní neschopnosti spravovat veřejné statky, přecházejí zároveň čím dál tím rychleji od slov k činům. Nejlépe by prý bylo, kdyby soukromé bylo úplně všechno, snad až na policii, která bude soukromý majetek chránit před těmi, na které se při jeho rozprodávání nedostalo. A kdyby se dal privatizovat vítr a déšť, zřejmě by už byly v rukou soukromníka, protože ten by s nimi jistě nakládal lépe než příroda. Zdá se, že těsná souvislost vlastnictví a odpovědnosti patří k základním článkům víry v kapitalismus.

***

Před několika týdny shořela do základů Petrova bouda, jedna z nejstarších a nejoriginálnějších krkonošských staveb. Neshořela náhodou – na místě se našlo značné množství hořlaviny, kterou tam někdo musel záměrně donést. Majitel boudy Vladimír Kovář, mimochodem v roce 2008 vyhlášený podnikatelem roku, ji nechal léta před požárem chátrat. Část jedinečného inventáře z 19. století – tedy toho, co z něj zbylo po několika předchozích majitelích, kteří se k boudě nechovali o moc jinak – si před požárem z chalupy shodou okolností odvezl do bezpečí.

Příběh Petrovy boudy je tragický, řada dalších architektonických a kulturních památek na tom ale není o mnoho lépe, a to nejen v Krkonoších. Občanští aktivisté, kteří už léta bojují za záchranu Lázní Kyselka v západních Čechách (současným majitelem záměrně chátrajícího komplexu budov je firma C.T.S. Duo) o tom vědí své. Recept je jednoduchý – nechat schátrat a spadnout nebo prostě podpálit to, co má hodnotu „pouze“ historickou, a na místě pak postavit něco, co bude buď lukrativnější nebo to alespoň poskytne více pohodlí pro majitele a jeho přátele.

Jistě obecně neplatí, že soukromé vlastnictví vede ke zkáze. Našlo by se také dost porevolučních příběhů s dobrým koncem. Ani tam, kde by spojitost mezi vlastnictvím a odpovědností měla být nejtěsnější, tedy u malého a hmatatelného majetku, však evidentně není automatická. Zkušenost se tak bohužel vzpírá učení naší doby.

Odpovědnost pramení z jiných zdrojů než z toho, že je něco moje. Jsou mezi námi stovky učitelů, kteří se celý život snaží dobře učit, stovky lékařů, kteří se často s nadlidským úsilím snaží zachránit zdraví či životy svých pacientů. Nikoho z těch, kterým pomáhají, nevlastní. Jestliže odpovědnost vůči lidem kolem nás pramení především z pocitu sounáležitosti, blízkosti nebo vědomí služby, není to s hmotnými statky zas tak odlišné.

A vlastnictví? To je v kapitalismu především zdrojem zisku nebo přinejmenším zajištěnosti. Starost o tento zisk a odpovědnost za péči o to, co člověku bylo svěřeno, se ve stále větší míře rozcházejí. Rozcházejí se tím snáze a tím radikálněji, čím větší je vzdálenost mezi člověkem a tím, co vlastní. Taková vzdálenost nemusí být jen fyzická, může být i mentální, ve formě nepochopení skutečné hodnoty vlastněného. Majetek je na propojených světových trzích zboží a peněz navíc často tak abstraktní, že ani při nejlepší snaze nelze říci, co přesně by z něho vyplývající odpovědnost měla obnášet. Případně ani, kdo je vlastně majitel čeho a kdo by měl mít za co odpovědnost. První kolo současné krize tuhle absenci odpovědnosti, která je logickým důsledkem anonymity globálního kapitalismu, ilustruje celkem plasticky.

Jistě, v některých případech může vlastnictví odpovědnost člověka za jeho věc či dokonce za prostředí, které ji obklopuje, posilovat. Vedle blízkosti, vzájemné provázanosti vlastního života a majetku, tu působí určitě i pocit jistoty (to, co je mé mým dlouhodobě zůstane, má tudíž smysl o to pečovat). Blízkost, připoutanost člověka k jeho životnímu prostředí nebo jistota jsou ale hodnoty, které soukromému vlastnictví a jeho rozmnožování předcházely. Kapitalismus se s nimi na své cestě po jistou dobu příhodně potkával, nic víc.

Dnes je stále zřejmější, že tyto hodnoty pozdní kapitalismus, který rozmělnil hmatatelné vztahy mezi člověkem a tím, co mu přináší zisk, naopak likviduje – a s nimi i odpovědnost, která z nich vyrůstá. Z toho důvodu je třeba podporovat i jiné formy vztahu k majetku než je soukromé vlastnictví, vedle komunálního vlastnictví třeba družstevnictví. V mnoha západních zemích jsou právě u nás často opovrhovaná družstva synonymem zodpovědné péče o majetek.

Zároveň by bylo třeba konkrétně aplikovat zásadu, která je součástí například německé ústavy: „Vlastnictví zavazuje. Péče o něj a jeho využívání mají zároveň sloužit všeobecnému užitku.” Ve stále globalizovanějším světě zejména velcí vlastníci již většinou nenesou riziko neúspěchu ani nevkládají do rozvíjení často rozvětveného a nepřehledného majetku žádnou tvůrčí energii. V takových případech, anebo tam, kde vlastník nezodpovědným zacházením se svým majetkem prokazatelně škodí veřejnému zájmu, není žádný důvod chránit jeho privilegované postavení. Větší část práv k nakládání s takovým majetkem by se měla přesunout na ty, jejichž životy a jejichž práce je s ním provázaná a kteří tak za jeho rozvoj reálně nesou zodpovědnost.

Zní to možná radikálně, ale ve skutečnosti navrhuji nenásilnou cestu reforem. Doufejme, že ještě bude čas o nich diskutovat. Ve chvíli, kdy vlastníky a zodpovědnost za to, co jim patří, nebo za lidi, kteří pro ně pracují, od sebe tak často dělí propast nedozírné hloubky, začínají být aktuální úplně jiná řešení. Ti, kteří nic nevlastní a nemají tak zdánlivě co ztratit, totiž možná raději zvolí mnohem rychlejší cestu revoluce.