Na severu Čech v přímém přenosu sledujeme, kam vede slepá víra v to, že společnost udrží pohromadě zákony nabídky a poptávky.

Již od devadesátých let jistá část politiků v Česku hlásá a zčásti realizuje sociální darwinismus. Všude, kde se prosadilo přesvědčení, že vzájemné soužítí lidí a jejich životní šance spravedlivě vyřeší trh bez přívlastku, se po čase zákonitě rozevřely hluboké propasti mezi úspěšnými, méně úspěšnými a těmi, kteří definitivně vypadli ze hry. Kdo dosud nepochopil, že stát je od toho, aby tomuto vývoji naopak aktivně a pokud možno preventivně čelil, mohl by se snad alespoň v těchto dnech něco nového dozvědět.

K paradoxům společenské dynamiky patří opakující se scénář; ve chvílích nejistoty a pocitu ohrožení se méně úspěšní neobrací proti ekonomickým elitám, které si pro sebe uzurpují čím dál tím větší část zdrojů, ale proti těm, kteří jsou na tom úplně nejhůře. Vrchnost, která vedle krádeží ve velkém reprezentuje i moc, je zřejmě pro běžného občana přece jen trochu abstraktní a málo dosažitelná. Ten si tak raději nechá namluvit, že za jeho nelehkou situaci vlastně mohou „paraziti na okraji společnosti“. Na těch si totiž může snadno vybít svůj vztek.

Jistě nemá smysl konkrétní pachatele v Novém Boru nebo v Rumburku zbavovat osobní viny za trestné činy. Za celkově katastrofální situaci části Romů ale nese historickou zodpovědnost také česká většinová společnost.

Způsob života cikánů začal být pociťován jako problém až v moderní době. Od 19. století v podstatě přestali být považováni za lidi, což jim dávalo pramalou šanci k „integraci“. Ti (většinou slovenští) Romové, kteří přežili masové vyvražďování pod taktovkou nacistů, sice byli v padesátých letech akceptováni jako rovnocenní členové lidské společnosti, zároveň je ale stát zbavil zbytků jejich původní identity.

Studium tehdejších pramenů jasně dokládá, že zákaz kočování nebyl aktem „komunistické zvůle“, ale především odpovědí státu na intenzivní tlak veřejnosti, která volala po tvrdých administrativních opatřeních proti cikánům. Podle tehdejších názorů nebylo možné nechat se lidi volně potulovat, bylo třeba je usídlit mezi námi, a tak nad nimi získat kontrolu (dnes je lidé naopak chtějí z „našich“ obcí vyhánět). Jestliže zákaz tradičního životního stylu i likvidace rodových vazeb byla ospravedlňována nutností zapojit cikány do života většinové společnosti, není možné to po čase prostě vzdát. Česká společnost je nejpozději od těch časů morálně zodpovědná za nelehkou integraci těch, kterým zakázala, aby žili po svém.

Je pochopitelné, že si tyto souvislosti současní politici neuvědomují. Horizontem jejich vnímání dějin jsou přinejlepším dvě volební období. Horší ale je, že zřejmě nevnímají ani nebezpečí, které představuje současné volání tisíců „poctivých občanů“ ze severních Čech po očistě jejich měst od cikánů. Žádný z čelných politiků v této vážné situaci, kdy se před našima očima lidé poštvávají proti svým spoluobčanům a nenávistně vyzývají k násilí, neřekl těmto tendencím jasné ne. Žádný na sebe nedokázal vzít odpovědnost, žádný nedokázal říci „jsme to my a naši předchůdci, kteří nevšímavostí přispěli k vyhrocení situace. Obracejte se proto se svým trápením na nás a ne na vykořeněné lidi na okraji.“

Princip očisty, jehož drtivou sílu tato země poznala během druhé světové války a v poválečných letech, je smrtícím jedem rozkládajícím právní stát. Zatímco právní stát stíhá konkrétní jednotlivce, kteří porušují zákony, cílem očisty je sjednocené společenství „poctivých občanů“ prosté všech potenciálně nepřizpůsobivých živlů. Nikdy přitom nemůžeme stanovit přesné hranice žádané „čistoty“. Když lidé zjistí, že pogromy na cikány nevedou k šťastnějšímu životu, obrátí se proti dalším „škůdcům“. Ve společnosti, která se řídí principem očisty, si nikdo nemůže být jistý, jestli se její nenávistné ostří příště neobrátí proti němu.

Stojíme na rozcestí. Je třeba, aby varování před rozklížením společnosti a očistou, nad kterou dříve či později ztratíme kontrolu, nepřicházelo jen od pár intelektuálů. Je třeba, aby alespoň někteří politici pochopili, od čeho tu vlastně jsou. Dočkáme se toho?