Nemohu se ubránit obavám, že by lidé mohli dospět k takovému stavu, kdy by považovali každý sociální pokrok za první krok k revoluci a ze strachu, že by je mohl někam strhnout, by odmítali jakýkoliv pohyb.
Alexis de Tocqueville


Václav Klaus v posledních týdnech opět nešetří silnými slovy. Ve svém článku v časopisu Týden a nyní opět při křtu své další knihy nám zvěstoval, že „Evropa je ve slepé uličce a zbývá už jen cesta zpět“. Zásadní chybou prý bylo posilování sociálního státu („paternalistického státu blahobytu“) a oslabování role národních států, tedy evropská integrace. Řešením má být návrat do časů, které realizaci těchto dvou nebezpečných myšlenek předcházely.

Zní to logicky – Evropská unie je přece v krizi. Jenže, kam nás to vlastně chce Klaus vracet? Oba pilíře dnešní Evropy, které tak kritizuje, jsou reakcemi na dramatické společenské otřesy, diktatury a války první poloviny 20. století. Traumatický vývoj Evropy před rokem 1945 byl způsoben zejména obrovskou mírou nerovnosti v evropských společnostech a vzájemnou nevraživostí či agresivitou silných národních států.

Idea sociálně tržní ekonomiky, která byla v rozhodujících evropských zemích po válce realizována převážně konzervativními politiky, v padesátých a šedesátých letech zásadně snížila míru nerovnosti. Ve stejné době nakročená evropská integrace nese lví podíl nejenom na bezprecedentně dlouhém období míru v západní a střední Evropě; většina zemí dnešní Evropské unie se díky ní především stala synonymem dobrého místa k životu.

Jestliže Klaus toto považuje za slepou uličku, chce se snad vracet do éry třicátých a čtyřicátých let? Tou dobou osudy Evropy naposledy určovaly ničím neomezované národní státy, z nichž mnohé měly k sociálnímu smíru pozdějších „paternalistických států blahobytu“ opravdu daleko.

Mám jediné přání: aby se tam pan prezident vrátil pokud možno bez nás.