Jde o normalizaci, ne o Voříška
Kniha „Náměstí Krasnoarmějců 2“ nechce přinášet skandální odhalení. Chce přispívat k porozumění období, které zásadně formovalo českou společnost.
Moderátor Karel Voříšek byl údajně nařčen z předsednictví SSM na pražské filozofické fakultě a spolupráce s StB. Hodlá očistit své jméno a to prý soudní cestou. Jádro informace o Voříškově funkci a činnosti na FF UK v osmdesátých letech vychází ze čtyř vět čtyřsetstránkové knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, jejímž jsem spoluautorem. Přesto nemám pocit, že bych Karla Voříška z čehokoliv nařknul a už vůbec nevím, od jaké špíny by ho měl soud očistit. Celá kauza je bohužel charakteristickou mediální zkratkou, která devalvuje snahu porozumět našim nedávným dějinám.
Kniha „Náměstí Krasnoarmějců 2“ (adresa FF UK do roku 1989) není knihou o Karlu Voříškovi, ani kapitola, kde se jeho jméno objevuje, ba ani odstavec, v němž figuruje, nejsou o něm. Voříšek byl sice na fakultě dva roky předsedou SSM, rozhodně ale nepatřil mezi nejzásadnější aktéry, kteří by tamní prostředí za normalizace formovali.
V knize, která vychází tento týden, se snažíme ukázat, před jakými rozhodnutími stáli lidé, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech rozhodli učit nebo studovat na poměrně ostře sledované a politicky prověřované humanitní fakultě. Poukazujeme na to, že ve většině tehdejších učitelů i studentů se, podobně jako dnes, svářela celá řada různých loajalit, k vědě, k lidem v jejich nejbližším okolí, k systému, ke své vlastní pozici či kariéře, v řadě případů také (a v tom byl tehdejší režim specifický) ke Státní bezpečnosti. Lidi, kteří na fakultě působili, není možné rozčlenit na hrdiny a padouchy, jakkoli se samozřejmě jednotlivci v míře svého politického angažmá nebo naopak pozitivního pedagogického vlivu či vědeckého přínosu liší. Obdobně je to i se spoluprací s StB; desetitisíce, možná statisíce lidí, se s ní dostali do jednorázového nebo trvalejšího kontaktu a samotný fakt spolupráce (ať už podepsané nebo, jako v případě funkcionářů SSM a strany, ve formě důvěrníka), mnoho neříká. Pro porozumění je vždy potřeba znát konkrétní motivy, strategie jednání a dopady na další lidi.
Jako autorům knihy o pražské filozofické fakultě v období normalizace nám jde o porozumění dobovým tlakům, možnostem jednání a individuálním volbám, nikoli o obviňování jednotlivých lidí. Skutečnost, že v knížce přesto konkrétní osoby figurují, je dána prostě tím, že dějiny tvoří lidé a my historici je od nich nemůžeme odpárat. Kdyby se onen předseda SSM dodávající informace StB nejmenoval Voříšek a nepracoval dnes na nejvlivnější televizní stanici, ale byl to třeba širší veřejnosti neznámý Vopička nebo Smetáček, asi by tento fakt nikoho nevzrušoval.
Předsedů organizací SSM i lidí nějakým způsobem spolupracujících s StB byly v normalizačním Československu desetitisíce, další statisíce udržovaly systém v chodu možná ještě významnějším způsobem, jako členové komunistické strany. Většina z nich je i dnes součástí naší společnosti. Přesto je snaha zprostředkovat poznání o tom, jak se takoví lidé podíleli na svém vlastním znevolňování (o trochu víc než další miliony nestraníků a ne-důvěrníků), interpretována jako „nařčení“.
Zatímco pro nás je činnost Karla Voříška jen příkladem jednoho velmi dílčího principu, v médiích se nyní šíří falešný dojem, že byl nařčen ze zločinu. Zdá se mi, že v jeho i ve stovkách podobných případů, jde o jakousi zástupnou oběť: aby se většina české společnosti mohla cítit onou pasivní a jinými ovládanou obětí "totality", musí být ten, jehož podíl na systému byl nazván, ze slušné společnosti vyčleněn. Chce-li se vrátit zpět mezi domněle slušné, musí se očistit. Nejlépe soudní cestou.
Celá Voříškova kauza svědčí především o tom, že vztah k předlistopadové minulosti je stále nezdravý. Čtvrt století po sametové revoluci morální rozhořčení a vyhazování domnělých viníků z práce už opravdu ničemu nepomůže. Daleko podstatnější je snažit se porozumět, proč se lidé chovali tak, jak se chovali, co je na tom dobově podmíněné a co naopak poukazuje na obecnější aspekty lidského jednání, s nimiž se potýkáme i v naší současnosti. O to, a ne o osočování jednotlivců, jsme se snažili v naší knize.
Představení knihy Náměstí Krasnoarmějců 2 (Učitelé a studenti FF UK v období normalizace) proběhne dnes v 17.30 (pozvánka zde). V knihkupectvích by se měla objevit počátkem příštího týdne.
Moderátor Karel Voříšek byl údajně nařčen z předsednictví SSM na pražské filozofické fakultě a spolupráce s StB. Hodlá očistit své jméno a to prý soudní cestou. Jádro informace o Voříškově funkci a činnosti na FF UK v osmdesátých letech vychází ze čtyř vět čtyřsetstránkové knihy Náměstí Krasnoarmějců 2, jejímž jsem spoluautorem. Přesto nemám pocit, že bych Karla Voříška z čehokoliv nařknul a už vůbec nevím, od jaké špíny by ho měl soud očistit. Celá kauza je bohužel charakteristickou mediální zkratkou, která devalvuje snahu porozumět našim nedávným dějinám.
Kniha „Náměstí Krasnoarmějců 2“ (adresa FF UK do roku 1989) není knihou o Karlu Voříškovi, ani kapitola, kde se jeho jméno objevuje, ba ani odstavec, v němž figuruje, nejsou o něm. Voříšek byl sice na fakultě dva roky předsedou SSM, rozhodně ale nepatřil mezi nejzásadnější aktéry, kteří by tamní prostředí za normalizace formovali.
V knize, která vychází tento týden, se snažíme ukázat, před jakými rozhodnutími stáli lidé, kteří se v sedmdesátých a osmdesátých letech rozhodli učit nebo studovat na poměrně ostře sledované a politicky prověřované humanitní fakultě. Poukazujeme na to, že ve většině tehdejších učitelů i studentů se, podobně jako dnes, svářela celá řada různých loajalit, k vědě, k lidem v jejich nejbližším okolí, k systému, ke své vlastní pozici či kariéře, v řadě případů také (a v tom byl tehdejší režim specifický) ke Státní bezpečnosti. Lidi, kteří na fakultě působili, není možné rozčlenit na hrdiny a padouchy, jakkoli se samozřejmě jednotlivci v míře svého politického angažmá nebo naopak pozitivního pedagogického vlivu či vědeckého přínosu liší. Obdobně je to i se spoluprací s StB; desetitisíce, možná statisíce lidí, se s ní dostali do jednorázového nebo trvalejšího kontaktu a samotný fakt spolupráce (ať už podepsané nebo, jako v případě funkcionářů SSM a strany, ve formě důvěrníka), mnoho neříká. Pro porozumění je vždy potřeba znát konkrétní motivy, strategie jednání a dopady na další lidi.
Jako autorům knihy o pražské filozofické fakultě v období normalizace nám jde o porozumění dobovým tlakům, možnostem jednání a individuálním volbám, nikoli o obviňování jednotlivých lidí. Skutečnost, že v knížce přesto konkrétní osoby figurují, je dána prostě tím, že dějiny tvoří lidé a my historici je od nich nemůžeme odpárat. Kdyby se onen předseda SSM dodávající informace StB nejmenoval Voříšek a nepracoval dnes na nejvlivnější televizní stanici, ale byl to třeba širší veřejnosti neznámý Vopička nebo Smetáček, asi by tento fakt nikoho nevzrušoval.
Předsedů organizací SSM i lidí nějakým způsobem spolupracujících s StB byly v normalizačním Československu desetitisíce, další statisíce udržovaly systém v chodu možná ještě významnějším způsobem, jako členové komunistické strany. Většina z nich je i dnes součástí naší společnosti. Přesto je snaha zprostředkovat poznání o tom, jak se takoví lidé podíleli na svém vlastním znevolňování (o trochu víc než další miliony nestraníků a ne-důvěrníků), interpretována jako „nařčení“.
Zatímco pro nás je činnost Karla Voříška jen příkladem jednoho velmi dílčího principu, v médiích se nyní šíří falešný dojem, že byl nařčen ze zločinu. Zdá se mi, že v jeho i ve stovkách podobných případů, jde o jakousi zástupnou oběť: aby se většina české společnosti mohla cítit onou pasivní a jinými ovládanou obětí "totality", musí být ten, jehož podíl na systému byl nazván, ze slušné společnosti vyčleněn. Chce-li se vrátit zpět mezi domněle slušné, musí se očistit. Nejlépe soudní cestou.
Celá Voříškova kauza svědčí především o tom, že vztah k předlistopadové minulosti je stále nezdravý. Čtvrt století po sametové revoluci morální rozhořčení a vyhazování domnělých viníků z práce už opravdu ničemu nepomůže. Daleko podstatnější je snažit se porozumět, proč se lidé chovali tak, jak se chovali, co je na tom dobově podmíněné a co naopak poukazuje na obecnější aspekty lidského jednání, s nimiž se potýkáme i v naší současnosti. O to, a ne o osočování jednotlivců, jsme se snažili v naší knize.
Představení knihy Náměstí Krasnoarmějců 2 (Učitelé a studenti FF UK v období normalizace) proběhne dnes v 17.30 (pozvánka zde). V knihkupectvích by se měla objevit počátkem příštího týdne.