Předvolební boj, jak jej vede Miloš Zeman, mě utvrdil v přesvědčení, že v zájmu zachování elementární politické kultury je třeba volit Karla Schwarzenberga. Navzdory tomu, že jsem jej v prvním kole nevolil. Nereprezentuje moje názory a hodnoty. Jeho působení v Topolánkově a Nečasově vládě považuji za nešťastné.

Zeman a Schwarzenberg mají mnoho shodných rysů. Oba dva vykazují velkou toleranci vůči korupci ve svém nejbližším okolí, oba dva jsou extrémně sociálně necitliví, oba dva jsou proponenty poměrně silové, až militaristické (mimo jiné agresivně proizraelské) zahraniční politiky. Oba dva fandí atomové energii.

Zároveň je ale mezi oběma kandidáty několik rozdílů, které jsou právě pro výkon prezidentské funkce zásadní.

Prezident má v Česku vedle zahraniční politiky tradičně vliv zejména na celkovou atmosféru v zemi. Do ní patří i úcta k zákonům a pravidlům, kultivovanost veřejné debaty či způsob, jakým se řeší politické spory.

Miloš Zeman ve svém politickém působení od poloviny devadesátých let trvale prokazuje neúctu k mantinelům právního státu. Své oponenty od Petry Buzkové až po kritické novináře se snaží likvidovat způsobem, který bych lokalizoval spíše kamsi mezi Moskvu a Kavkaz než do střední Evropy.

Během kampaně dal navíc jasně najevo, že v míře xenofobie a nacionalismu půjde věrně ve stopách Václava Klause, ba možná ještě dál. Že se v zájmu své vlastní moci neštítí vytahovat strašáky minulosti, hrát na nejnižší nacionální instinkty a probouzet latentní rasismus.

Zeman i Schwarzenberg jsou konzervativními, pravicovými kandidáty.

V českém prostředí ale existují dva proudy konzervativismu. Ten první, reprezentovaný Václavem Klausem a jeho kumpánem Zemanem, je ve své podstatě uzavřeným maloměšťáckým šovinismem.

Schwarzenberg je oproti tomu socializován v prostředí konzervativismu německy hovořících zemí (německé CDU nebo rakouské ÖVP), který je od druhé světové války jednoznačně proevropský a prodemokratický.

Jako stoupenec proevropské levice (s důrazem na ekologii, emancipaci menšin a sociální spravedlnost) budu rozhodně radši, když se na pravici prosadí tento středoevropský, otevřený proud.

Tedy nikoliv Klausův a Zemanův provinční nacionalismus hledající oporu pro české národní zájmy v putinovském Rusku. Právě takovému politickému směřování dávají totiž půl hlasu ti, kteří z ideologických či jiných důvodů ve druhém kole radši volit vůbec nepůjdou.