Pragmatická volba a volba „od srdíčka“
Všichni ti zásadoví lidé, kteří nechtějí jít k druhému kolu prezidentských voleb, protože ani jeden kandidát není to pravé ořechové, nám vzkazují především: když se neprosadil můj kandidát, je mi už celkem jedno, jak to s touhle zemí dopadne. O způsobu uvažování, který může především Miloši Zemanovi otevřít cestu k moci, píše celkem výstižně moje kolegyně Eva M. Hejzlarová:
Mnoho už bylo napsáno o sebestylizaci prezidentských kandidátů (zda prezentují minulost či budoucnost, národní zájmy jako třeba pomazánkové máslo atp.), mnoho už bylo řečeno také o jejich voličích (např. jsem-li cool, volím Karla). Poměrně málo je ale zatím známo o tom, jak vlastně český občan – zejména ten, jehož kandidát či kandidátka do druhého kola nepostoupili – akt vhození hlasovacího lístku do urny prožívá. Na základě pozorování předvolebního (a zejména facebookového) svěřování se, kdo a proč bude (nebo nebude) koho volit, jsem dospěla k identifikaci dvou základních typů prožívání volby.
První je volba pragmatická. Zde občan volí takříkajíc mezi dvěma „zly“. Je nicméně schopen vnímat mezi Zemanem a Schwarzenbergem rozdíly a i když ani jednoho z nich nemiluje, nakonec vyhodnotí, kdo je pro něj přijatelnější. Žádnou zvláštní radost z toho nemá, ale ani se z toho nehroutí. Bere to tak, že má-li možnost ovlivnit něco k dobrému (respektive méně horšímu), je fajn to udělat.
Druhá je srdeční volba. Ta považuje vhození lístku do volební urny za akt intimní, takřka duchovní. Jako byste nevybírali hlavu státu, ale otce či matku svých dětí. Lidé, kteří takříkajíc volí srdcem, vysvětlují, že to přece nemohou hodit někomu, za koho se cele nemohou postavit, protože by to bylo proti jejich svědomí. Zdá se mi, že takovéto pojímání volby je trochu hysterické. Ne že by spolu politika a svědomí neměly souviset, ale podle mě jde zrovna v tomhle případě o přetěžování volebního aktu. Politik není nikdo, za koho by bylo třeba dávat ruku do ohně, ani za něj 100% ručit a být za jeho činy zodpovědný. V životě děláme každý den řadu kompromisů, tak proč je najednou tak důležité zrovna tuhle věc udělat „čistě“ a klást na toto rozhodování ty nejvyšší nároky? A existují vůbec nějaké jiné oblasti, kde si tyto nejvyšší nároky klademe? Krom toho, že nalézt odpovědi na tyto otázky (pokud si je vůbec někdo pokládá) je nesnadné, je tu ještě jeden důležitý aspekt nevolby. Možná budete mít čisté svědomí a dobrý pocit, že jste se nepodíleli na volbě mezi dvěma zly, ale zároveň se stejně nevyhnete tomu, že budete po následujících pět let na hlavu státu nadávat. My pragmatici pracujeme na tom, abychom museli nadávat o trochu míň.
PS: Jo, volím Schwarzenberga, i když bych si bývala na Hradě přála jiného kandidáta či kandidátku. Oba kandidáty považuju za sociálně necitlivé, oba mají silnou slepou skvrnu v oblasti rovných šancí, oba se kamarádili či kamarádí s divnými lidmi a oba mají podíl na nedobré atmosféře v naší zemi (Zeman z doby opoziční smlouvy, Schwarzenberg nyní). Skoro prašť jako uhoď. Schwarzenberg je ale krom toho všeho zároveň schopen nebýt populistický (viz jeho jasný postoj k odsunu/vyhnání Němců), jeho projev je kultivovaný a nesilový a celkem respektuje ideové mantinely zastupitelské demokracie. Podobné kvality u Miloše Zemana nenacházím. A i když je ten rozdíl nevelký, stojí mi kvůli němu za to k volbám jít.
Mnoho už bylo napsáno o sebestylizaci prezidentských kandidátů (zda prezentují minulost či budoucnost, národní zájmy jako třeba pomazánkové máslo atp.), mnoho už bylo řečeno také o jejich voličích (např. jsem-li cool, volím Karla). Poměrně málo je ale zatím známo o tom, jak vlastně český občan – zejména ten, jehož kandidát či kandidátka do druhého kola nepostoupili – akt vhození hlasovacího lístku do urny prožívá. Na základě pozorování předvolebního (a zejména facebookového) svěřování se, kdo a proč bude (nebo nebude) koho volit, jsem dospěla k identifikaci dvou základních typů prožívání volby.
První je volba pragmatická. Zde občan volí takříkajíc mezi dvěma „zly“. Je nicméně schopen vnímat mezi Zemanem a Schwarzenbergem rozdíly a i když ani jednoho z nich nemiluje, nakonec vyhodnotí, kdo je pro něj přijatelnější. Žádnou zvláštní radost z toho nemá, ale ani se z toho nehroutí. Bere to tak, že má-li možnost ovlivnit něco k dobrému (respektive méně horšímu), je fajn to udělat.
Druhá je srdeční volba. Ta považuje vhození lístku do volební urny za akt intimní, takřka duchovní. Jako byste nevybírali hlavu státu, ale otce či matku svých dětí. Lidé, kteří takříkajíc volí srdcem, vysvětlují, že to přece nemohou hodit někomu, za koho se cele nemohou postavit, protože by to bylo proti jejich svědomí. Zdá se mi, že takovéto pojímání volby je trochu hysterické. Ne že by spolu politika a svědomí neměly souviset, ale podle mě jde zrovna v tomhle případě o přetěžování volebního aktu. Politik není nikdo, za koho by bylo třeba dávat ruku do ohně, ani za něj 100% ručit a být za jeho činy zodpovědný. V životě děláme každý den řadu kompromisů, tak proč je najednou tak důležité zrovna tuhle věc udělat „čistě“ a klást na toto rozhodování ty nejvyšší nároky? A existují vůbec nějaké jiné oblasti, kde si tyto nejvyšší nároky klademe? Krom toho, že nalézt odpovědi na tyto otázky (pokud si je vůbec někdo pokládá) je nesnadné, je tu ještě jeden důležitý aspekt nevolby. Možná budete mít čisté svědomí a dobrý pocit, že jste se nepodíleli na volbě mezi dvěma zly, ale zároveň se stejně nevyhnete tomu, že budete po následujících pět let na hlavu státu nadávat. My pragmatici pracujeme na tom, abychom museli nadávat o trochu míň.
PS: Jo, volím Schwarzenberga, i když bych si bývala na Hradě přála jiného kandidáta či kandidátku. Oba kandidáty považuju za sociálně necitlivé, oba mají silnou slepou skvrnu v oblasti rovných šancí, oba se kamarádili či kamarádí s divnými lidmi a oba mají podíl na nedobré atmosféře v naší zemi (Zeman z doby opoziční smlouvy, Schwarzenberg nyní). Skoro prašť jako uhoď. Schwarzenberg je ale krom toho všeho zároveň schopen nebýt populistický (viz jeho jasný postoj k odsunu/vyhnání Němců), jeho projev je kultivovaný a nesilový a celkem respektuje ideové mantinely zastupitelské demokracie. Podobné kvality u Miloše Zemana nenacházím. A i když je ten rozdíl nevelký, stojí mi kvůli němu za to k volbám jít.
Jak drahé bude máslo ve válce? To je otázka!
Fiala II slibuje platy jako v Německu, babišuje a trumpuje. Ale není Babiš ani Trump
Bezpodmínečná podpora Ukrajiny je klíč k míru. Američané to už pochopili
Klaus tvrdí, že se blížíme k 50. letům, k totalitě. Je to lež a nebezpečná manipulace
V roce 1989 byl vzorem Havel, v roce 2024 je elitou Babiš. Hodnoty se vypařují
