Na první pohled to vypadá jako dost divná dovolená. Se třemi malými dětmi jsme se trmáceli přes celé Německo, abychom strávili týden na jednom ostrůvku kousek od Rujány, ve vichru, před nímž se dá utéct jenom do studené vody. Dneska, kdy se dá výrazně levněji třeba vyhřívat v Turecku. A pak jsme se pár dnů v pěti tísnili v jednom pokojíku, v berlínském bytě, který spolu s námi obýval neurčitý počet dalších lidí.

Od devadesátých let se i u nás rozběhla soutěž o to, kdo navštívil nejvíc exotických míst a kdo strávil nejluxusnější dovolenou za co nejmíň peněz. Touha po stále nových a co nejoriginálnějších zážitcích je asi člověku vlastní, tyhle zážitky (a to zdaleka nejen ty dovolenkové) ale mají jednu nevýhodu. Zůstávají jednotlivostmi, z nichž většinou vůbec nic neplyne. Tedy kromě toho, že jsem tam už (taky) byl, že jsem to viděl a že to mám někde v počítači na fotce.

Nás (tedy v tomhle případě moji ženu a mě) tahle soutěž trochu omrzela. Důsledkem je ta divná dovolená. Spojená s něčím, co se může zdát hodně obyčejné, co jsme si ale dost užili. Totiž s prožitkem návratů na důvěrně známá místa.

Žena pochází z Drážďan a souboj s větrem a chladným mořem u Baltu je pro ni synonymem léta, rodinné soudržnosti, odpočinku i svobody. Na Rujáně jsme si kdysi (to ale bylo v předjaří a prudké deště střídala chumelenice) řekli, že se chceme vzít, dřív se tomu říkalo zasnoubení. Na ten ostrůvek, kam jsme letos už poněkolikáté táhli děti, jsme před sedmi lety podnikli svatební cestu. Je to asi patnáct kilometrů dlouhý proužek země. Borovice, vřes, ovce a rybí pochoutky. Tři vesnice bez plotů. Bílé domky s doškovými střechami, mezi nimi se na loukách pasou koně a vlaje prádlo. Na severu kousek lesa a pár kopců, na jihu kilometry písečné pláže bičované mořem a větrem. A hlavně žádná auta, jsou tu zakázaná od roku 1928. Chodí se tu pěšky a jezdí na kolech. Dost písku, svobody a bezpečí pro děti. A dost ticha na to, aby člověk mohl přemýšlet o tom, co se v našich životech od minule změnilo, co se nepovedlo a co by bylo třeba dobré změnit do příště.

V tom berlínském společném bytě (Wohngemeinschaft) v Kreuzbergu jsme už jednou bydleli. Před pěti lety, nejstaršímu synovi tehdy byl rok a půl, druhý byl teprve na cestě. Ještě o pár let dřív jsem v Berlíně dva semestry studoval. Byl to rok, který v mnohém změnil moje myšlení. Zápasy, v nichž jsem se do té doby v Česku angažoval, se mi tehdy zapojily do širšího kontextu. Z hledače slušné pravice jsem se v Berlíně definitivně stal zeleným německého (levicového) ražení. Jako kluk z Krkonoš jsem tu pochopil, že velkoměsto může být skvělým místem k životu, kde se dá nepřetržitě pobývat klidně celé měsíce, když to tak jeho obyvatelé chtějí mít. Díky kamarádům z turecké čtvrti jsem zažil, co znamená, že Evropa není domovem jen pro bílé křesťany a ateisty.

V Berlíně se tak necítím jako návštěvník v cizím městě. Je to pro mě součást života, vlastně docela hluboký zářez, místo spjaté s podstatnou proměnou. Když se sem vracím, mám podobný pocit, jako když se člověk vrací domů nebo do krajiny dětství. Podobně jako tam, i tady pro mě ale návraty znamenají také vystřízlivění z někdejšího prožitku svobody a harmonie. Tam, kde jsem si ještě před pár lety užíval multikulti idylku, vnímám dnes hlavně propasti mezi lidmi, náboženskými komunitami a sociálními vrstvami. Z centra Berlína, který jsem vždycky dával za příklad v polemikách proti deregulaci nájemného, se dneska lidé s nižšími příjmy stěhují, protože si bydlení tam už nemohou dovolit. I tady vznikají chudinská předměstí a z hezčích lokalit kolem centra se stávají trochu nudné a trochu snobské zóny bílé buržoazie. Berlín pořád zůstává v mnohém inspirací, nejpodstatnější problémy ale spíš sdílíme než že bychom odtud mohli jednoduše importovat chytrá řešení.

Možná tyhle návraty taky znáte. Nejsou vše řešícím receptem ani nezpochybňují důležitost nových objevů. Nesou s sebou ale prožitky, které jsou jinak těžko dostupné. Patří k nim i nostalgie, ale je fajn nezůstat jen u ní. Konfrontace s tím, co už jsem viděl, mi dává hlavně nahlédnout, co se vlastně změnilo. Jak se mění krajina, město, ale hlavně, jak se měníme my. Je to skvělá šance pro reflexi. Osobní nebo společnou, s lidmi, kteří se vrací spolu s námi nebo za nimiž se vracíme.

Objevy dosud neznámých míst většinou zůstanou hlavně zážitkem, jednotlivou událostí. Návraty naopak umožňují propojit minulost s přítomnou chvílí a vnímat tak kontinuity i proměny. Člověk tu není pozorovatel, je naopak součástí světa, do něhož se vrací. Jsou to prožitky, které nám nemůže zaručit žádná cestovka, žádná dech beroucí atrakce, žádné exotické vytržení. O to jsou cennější, aspoň pro mě.


Text byl publikován v Literárních novinách (5.9.2013)