Poslední křeč Václava Klause
Proti požadavku Václava Klause na zanesení pojistky pro Benešovy dekrety do Lisabonské smlouvy je třeba postavit fakta. Majetkové nároky sudetských Němců nemají šanci na úspěch.
Dokázalo to mnoho právních expertiz i řada neúspěšných žalob u evropských soudních instancí. Navíc jsou i v sudetoněmeckých kruzích soudní spory o konfiskovaný majetek považovány za extrémismus. Dnes už to v Česku, Bavorsku i jinde v Evropě vědí skoro všichni. Ví to zcela jistě i Václav Klaus, a přesto sudetské Němce znovu vytahuje. Proč?
Zjevně totiž není ochoten vést otevřenou demokratickou debatu o Lisabonské smlouvě. Nikdy konkrétně neřekl, co mu na ní vadí. Nikdy z toho ani nemohlo vyplynout konstruktivní jednání o její změně. Nyní pouze po autoritářském způsobu zneužívá své mocenské postavení k vydírání české a evropské veřejnosti.
Vstoupit do diskuse o Lisabonské smlouvě bylo právem každého občana a prezident k tomu měl nespočet příležitostí. Že nedokázal svá občanská práva aktivně využít v době, kdy smlouva vznikala nebo alespoň předtím, než ji schválil náš parlament, je jen jeho osobní problém. Že nikdy nedokázal na rovinu říct, že chce Čechy vyvést z Evropské unie, kterou podle svých slov považuje za obdobu někdejšího sovětského impéria, je nedostatkem odvahy. A že se nakonec skrývá za pseudoargument o nutnosti záruk proti sudetským Němcům, je jen poslední zoufalý pokus strhnout českou veřejnost ve věci Lisabonu na svou stranu.
I když je toto všechno zřejmé, Klausovo vystoupení bude mít nepříjemné následky. Nejen, že se mu jistě podaří poplést některé lidi u nás. Ale před očima celé Evropy nás znovu staví do role zakomplexovaných ustrašenců, kteří se pořád ještě bojí hrstky bavorských důchodců. S takovým prezidentem je prostě těžké být v zahraničí brán jako seriózní partner.
V Česku se přitom dějí konkrétní kroky, které nás posouvají směrem k sebevědomé společnosti, jež se dovede vypořádat i s velmi nepříjemnými kapitolami vlastní historie. Česká identita se pozvolna otevírá a přirozeně opouští nacionalistický ideál „Čechy Čechům“. Václav Klaus nám svými umanutými návraty k vyčpělým myšlenkovým schématům prospívá snad jen tím, jak je s každým jeho výpadem jasnější, že tudy cesta skutečně nevede.
Tento článek jsme napsali společně s Ondřejem Matějkou z o.s. Antikomplex. 13.10.2009 byl v upravené podobě otištěn v Mladé frontě DNES
Dokázalo to mnoho právních expertiz i řada neúspěšných žalob u evropských soudních instancí. Navíc jsou i v sudetoněmeckých kruzích soudní spory o konfiskovaný majetek považovány za extrémismus. Dnes už to v Česku, Bavorsku i jinde v Evropě vědí skoro všichni. Ví to zcela jistě i Václav Klaus, a přesto sudetské Němce znovu vytahuje. Proč?
Zjevně totiž není ochoten vést otevřenou demokratickou debatu o Lisabonské smlouvě. Nikdy konkrétně neřekl, co mu na ní vadí. Nikdy z toho ani nemohlo vyplynout konstruktivní jednání o její změně. Nyní pouze po autoritářském způsobu zneužívá své mocenské postavení k vydírání české a evropské veřejnosti.
Vstoupit do diskuse o Lisabonské smlouvě bylo právem každého občana a prezident k tomu měl nespočet příležitostí. Že nedokázal svá občanská práva aktivně využít v době, kdy smlouva vznikala nebo alespoň předtím, než ji schválil náš parlament, je jen jeho osobní problém. Že nikdy nedokázal na rovinu říct, že chce Čechy vyvést z Evropské unie, kterou podle svých slov považuje za obdobu někdejšího sovětského impéria, je nedostatkem odvahy. A že se nakonec skrývá za pseudoargument o nutnosti záruk proti sudetským Němcům, je jen poslední zoufalý pokus strhnout českou veřejnost ve věci Lisabonu na svou stranu.
I když je toto všechno zřejmé, Klausovo vystoupení bude mít nepříjemné následky. Nejen, že se mu jistě podaří poplést některé lidi u nás. Ale před očima celé Evropy nás znovu staví do role zakomplexovaných ustrašenců, kteří se pořád ještě bojí hrstky bavorských důchodců. S takovým prezidentem je prostě těžké být v zahraničí brán jako seriózní partner.
V Česku se přitom dějí konkrétní kroky, které nás posouvají směrem k sebevědomé společnosti, jež se dovede vypořádat i s velmi nepříjemnými kapitolami vlastní historie. Česká identita se pozvolna otevírá a přirozeně opouští nacionalistický ideál „Čechy Čechům“. Václav Klaus nám svými umanutými návraty k vyčpělým myšlenkovým schématům prospívá snad jen tím, jak je s každým jeho výpadem jasnější, že tudy cesta skutečně nevede.
Tento článek jsme napsali společně s Ondřejem Matějkou z o.s. Antikomplex. 13.10.2009 byl v upravené podobě otištěn v Mladé frontě DNES