Klausova výjimka – malá, ale naše
Poslední týdny nepostrádaly dramatičnost hodnou divadelního představení. Před našima očima se ovšem bohužel neodehrál pozoruhodný a inovativní kus, z větší části šlo o otřepanou frašku. Pointa je zdánlivě jednoznačná. Vzdorní Češi v čele se svým vévodou zvítězili nad Bruselem i sudetskými Němci, vymínili si ústupky, aniž by je to cokoli stálo. Sláva hodná bratrů husitů.
Těm, kteří poslední vývoj vnímají touto optikou (a podle průzkumů veřejného mínění jich není málo) bych vzkázal následující: ano, sláva je to opravdu hodná husitských časů, jen jsme si jaksi nevšimli, že se ostatní od těch dob o pár století posunuli. Cena, kterou platíme, se sice nedá vyčíslit v eurech a nemá ani podobu ztráty konkrétních funkcí v evropských organizacích, budoucnost ale dost možná ukáže, že vůbec není malá.
Proklamované vítězství našich národních zájmů je ve skutečnosti jednou z největších potup, které se nám mohlo dostat před Evropou i tváří v tvář našim vlastním tradicím. Ty byly alespoň zčásti charakteristické ambicemi aktivně se podílet na utváření evropského světa a přispívat k jeho duchovnímu prohlubování, ať už v myslitelské oblasti nebo třeba v klasické hudbě.
Navzdory falešné kulise národní suverenity jsme nyní ve skutečnosti propásli šanci plnohodnotně se přihlášit k hodnotám, které evropská civilizace na prahu 21. století považuje za ústřední pro svůj další vývoj. Příčiny, proč k tomu došlo, jsou na celé věci asi to nejodpudivější a nejvíce zahanbující.
Náš prezident před celým světem deklaroval, že máme problém s lidskými a občanskými právy. Neříkáme sice přímo, že u nás neplatí, ale máme-li se k nim aktivně přihlásit, pak vždy jen s dodatkem, že je nebudeme vztahovat na všechny etapy naší nedávné historie. Velká část společnosti tuto obezličku uvítala (i když ještě o pár dnů předtím o ní nikdo kromě naprostých extrémistů neuvažoval).
Opět se probudil strach, od padesátých let komunisty a následně jejich pohrobky svědomitě pěstovaná hysterie z „revanšistických sudetoněmeckých požadavků“, naprostý nedostatek sebevědomí i prosté schopnosti vnímat svět kolem nás jinak než jako nepřátelské těleso, které nás chce pozřít.
Celý prezidentův úkrok s dodatkem k již schválené smlouvě byl protiústavní, protože při utváření zahraniční politiky obešel parlament i vládu, a byl také výrazem pohrdání dlouhodobou snahou všech ostatních relevantních politických aktérů v Česku i ve světě. K překvapení mnohých čeští politici před prezidentem české sebestřednosti a ustrašenosti sklapli paty a uctivě se sklonili až k zemi.
Ústavnost, spoluzodpovědnost za utváření evropské politiky i prosté dodržování dohod šlo stranou; důležitější bylo nepohněvat si občany, kteří na strach ze sudeťáků přece pořád ještě slyší. Raději zůstaneme bez vymahatelnosti občanských práv u evropských soudů než abychom byť na symbolické rovině uznali, že nucené vysídlení není správné a dobré řešení konfliktů mezi národy.
Že nám návštěvy ze zahraničí často nerozumí, je celkem normální. Když se mě ale dnes kolegové a přátelé z jiných evropských zemí ptají, čeho že se to pořád bojíme, nedovedu přesvědčivě odpovědět. A už vůbec nedovedu odpovědět na to, proč máme neustále potřebu před celou Evropou upozorňovat na celkem neslavnou kapitolu naší minulosti. Naše politika je v těchto týdnech politikou uťápnutých a zakomplexovaných jedinců, nikoli vítězící politikou sebevědomého národa. Přitom to nemáme zapotřebí.
Ač si to často namlouváme, nejsme malý národ. V Evropě patříme dokonce k těm větším. Naše minulost rovněž nebyla vždy malá a bezvýznamná. Můžeme se opřít o osobnosti, které dokázaly přicházet s neotřelými, překvapivými a odvážnými řešeními. Máme za sebou často neveselé, ale nikoli nezajímavé zkušenosti, v mnoha situacích jsme prokázali schopnost kritické reflexe a vůli hledat smysl či identitu navzdory všem těžkostem, zklamáním i pochybám.
To všechno bychom se mohli zbytku Evropy snažit zpřístupnit jako náš nikoli bezvýznamný příspěvek pokračující integraci. Místo toho se politikou jako je ta dnešní posouváme právě do pozice malého a nesvéprávného národa. Národa, který nejen, že nepřispívá, ale dokonce odmítá i přijímat plody posledních mírových desetiletí v Evropě – z pouhého strachu z přízraků minulosti. Ohrožuje-li něco naši suverenitu a umrtvuje-li něco naši identitu, pak to není Lisabonská smlouva, ale omezená sebezahleděnost a ustrašený alibismus.
Těm, kteří poslední vývoj vnímají touto optikou (a podle průzkumů veřejného mínění jich není málo) bych vzkázal následující: ano, sláva je to opravdu hodná husitských časů, jen jsme si jaksi nevšimli, že se ostatní od těch dob o pár století posunuli. Cena, kterou platíme, se sice nedá vyčíslit v eurech a nemá ani podobu ztráty konkrétních funkcí v evropských organizacích, budoucnost ale dost možná ukáže, že vůbec není malá.
Proklamované vítězství našich národních zájmů je ve skutečnosti jednou z největších potup, které se nám mohlo dostat před Evropou i tváří v tvář našim vlastním tradicím. Ty byly alespoň zčásti charakteristické ambicemi aktivně se podílet na utváření evropského světa a přispívat k jeho duchovnímu prohlubování, ať už v myslitelské oblasti nebo třeba v klasické hudbě.
Navzdory falešné kulise národní suverenity jsme nyní ve skutečnosti propásli šanci plnohodnotně se přihlášit k hodnotám, které evropská civilizace na prahu 21. století považuje za ústřední pro svůj další vývoj. Příčiny, proč k tomu došlo, jsou na celé věci asi to nejodpudivější a nejvíce zahanbující.
Náš prezident před celým světem deklaroval, že máme problém s lidskými a občanskými právy. Neříkáme sice přímo, že u nás neplatí, ale máme-li se k nim aktivně přihlásit, pak vždy jen s dodatkem, že je nebudeme vztahovat na všechny etapy naší nedávné historie. Velká část společnosti tuto obezličku uvítala (i když ještě o pár dnů předtím o ní nikdo kromě naprostých extrémistů neuvažoval).
Opět se probudil strach, od padesátých let komunisty a následně jejich pohrobky svědomitě pěstovaná hysterie z „revanšistických sudetoněmeckých požadavků“, naprostý nedostatek sebevědomí i prosté schopnosti vnímat svět kolem nás jinak než jako nepřátelské těleso, které nás chce pozřít.
Celý prezidentův úkrok s dodatkem k již schválené smlouvě byl protiústavní, protože při utváření zahraniční politiky obešel parlament i vládu, a byl také výrazem pohrdání dlouhodobou snahou všech ostatních relevantních politických aktérů v Česku i ve světě. K překvapení mnohých čeští politici před prezidentem české sebestřednosti a ustrašenosti sklapli paty a uctivě se sklonili až k zemi.
Ústavnost, spoluzodpovědnost za utváření evropské politiky i prosté dodržování dohod šlo stranou; důležitější bylo nepohněvat si občany, kteří na strach ze sudeťáků přece pořád ještě slyší. Raději zůstaneme bez vymahatelnosti občanských práv u evropských soudů než abychom byť na symbolické rovině uznali, že nucené vysídlení není správné a dobré řešení konfliktů mezi národy.
Že nám návštěvy ze zahraničí často nerozumí, je celkem normální. Když se mě ale dnes kolegové a přátelé z jiných evropských zemí ptají, čeho že se to pořád bojíme, nedovedu přesvědčivě odpovědět. A už vůbec nedovedu odpovědět na to, proč máme neustále potřebu před celou Evropou upozorňovat na celkem neslavnou kapitolu naší minulosti. Naše politika je v těchto týdnech politikou uťápnutých a zakomplexovaných jedinců, nikoli vítězící politikou sebevědomého národa. Přitom to nemáme zapotřebí.
Ač si to často namlouváme, nejsme malý národ. V Evropě patříme dokonce k těm větším. Naše minulost rovněž nebyla vždy malá a bezvýznamná. Můžeme se opřít o osobnosti, které dokázaly přicházet s neotřelými, překvapivými a odvážnými řešeními. Máme za sebou často neveselé, ale nikoli nezajímavé zkušenosti, v mnoha situacích jsme prokázali schopnost kritické reflexe a vůli hledat smysl či identitu navzdory všem těžkostem, zklamáním i pochybám.
To všechno bychom se mohli zbytku Evropy snažit zpřístupnit jako náš nikoli bezvýznamný příspěvek pokračující integraci. Místo toho se politikou jako je ta dnešní posouváme právě do pozice malého a nesvéprávného národa. Národa, který nejen, že nepřispívá, ale dokonce odmítá i přijímat plody posledních mírových desetiletí v Evropě – z pouhého strachu z přízraků minulosti. Ohrožuje-li něco naši suverenitu a umrtvuje-li něco naši identitu, pak to není Lisabonská smlouva, ale omezená sebezahleděnost a ustrašený alibismus.