Dějiny a paměť komunismu v Česku

11. 01. 2010 | 09:45
Přečteno 8706 krát
Čím více se snažíme „vyrovnat se s minulostí“, tím beznadějněji se zamotáváme do jejího přediva. Jestliže dvacet let po sametové revoluci pokládáme skandály kolem odhalených agentů za cestu k poznání charakteru socialistické diktatury, je třeba něco změnit. Očista společnosti od reprezentantů minulého režimu a porozumění minulosti jsou dvě rozdílné věci, které spolu souvisí jen velmi volně. Na první z nich už je trochu pozdě, ta druhá nás naopak z větší části teprve čeká.



Historici se ve svém povolání odedávna pohybují mezi dvěma krajními polohami. První z nich, již můžeme nazvat „identitotvornou“, přisuzuje dějepisci roli našeptávače do ucha vladařova a herolda oficiálních hodnot, který velkým příběhem o bojích a slavných vítězstvích či prohrách minulosti osvětluje, a tedy i ospravedlňuje současnou situaci národa či státu. Druhá krajní poloha, subverzivní, souvisí s pojetím historiografie jako kritické humanitní vědy a historikovi nabízí spíše roli nepohodlného disidenta, toho, který v archivech moci odhaluje zapomenuté souvislosti, zpochybňuje ustálené historické stereotypy, propůjčuje hlas umlčeným antihrdinům a neúnavným připomínáním plurality dějů v minulosti nastavuje nepříjemné zrcadlo historickým velkovyprávěním posvěceným tím či oním panujícím režimem.

Každý politický režim se pochopitelně snaží do jisté míry ovládat způsob, jakým se o historii, zejména té nedávné, vypravuje. Ten současný český není výjimkou. Zákon o tom, že se Edvard Beneš zasloužil o stát, nebo politická kontrola na zakázku založené centrální instituce pověřené reflexí „totalitní minulosti“ jsou pouze nejvýraznějšími symptomy tohoto jevu. Čeští historici v takové situaci jen těžko odolávají nároku politiky i společenské poptávky dodávat obsah státotvorné ideologii demokratické transformace a přizpůsobit se jazykem i interpretací velkému příběhu o boji proti totalitě, za svobodu a demokracii, o boji utlačovaného národa proti komunistickému zlu přicházejícímu jakoby zvenčí. Oficiální politika paměti a historické interpretace v prvních dvou desetiletích po pádu komunismu se tak do značné míry shodovaly v základních východiscích, které vedou k jednostrannému a dichotomickému pojímání poválečných dějin rozlišujících mezi „my“ a „oni“, mezi „režimem“ a „(občanskou) společností“, mezi „komunisty“ a „národem“, mezi „viníky“ a „oběťmi“.

Politika paměti

Politickou mocí organizované násilí proti politickým nepřátelům i z různých důvodů neintegrovatelným skupinám patřilo nejen k průvodním jevům socialistických diktatur, nýbrž - zejména v jejich počátečních fázích - k jednomu z pilířů jejich architektury. Je proto pochopitelné, že se právě tento aspekt, výrazně odlišující období komunismu od dneška, stal po roce 1989 ústředním prvkem laického i odborného zájmu o nedávnou minulost.

Zároveň konečně mohli promluvit ti, kteří trpěli nebo přinejmenším nesměli vyslovovat své názory. Paměť a zejména paměť obětí se v Evropě a potažmo v celém světě stává arbitrem či zkouškou historické věrohodnosti.

Čím uznalejší status oběti, tím větší šance na politickou podporu vlastní, nutně subjektivní paměti jako výsledku tzv. politiky uznání. Spolu s důrazem na represi a mocenské ovládání společnosti, symbolizované především rolí Státní bezpečnosti, stálo právě angažování se na straně určitých skupin obětí komunismu za vznikem polského Ústavu paměti národa i českého Ústavu pro studium totalitních režimů. Převaha politické stránky věci - ona směsice legitimizační touhy postkomunistické demokracie a rostoucí váhy paměti obětí minulé represe ve veřejné diskusi - nad vědecko-výzkumnou byla naprosto evidentní od samého počátku.

Tyto instituce úzce vázané na archivy tajné policie a příbuzných represivních složek se ovšem rády - na rozdíl od Spolkového úřadu pro dokumentaci ministerstva státní bezpečnosti bývalé NDR - prezentují jako zastřešující centra historického poznání komunistických diktatur vůbec. Ředitel českého ÚSTR Pavel Žáček tvrdí, že kolem sebe shromažďuje mladé historiky, kteří si nezadali, a proto napíšou konečně jakési „minulostí nezatížené dějiny“. Nehledě na odchod většiny kvalifikovaných historiků z této instituce během posledního roku je ale třeba poukázat na to, že ústav nepředkládá žádné zásadní výzkumné projekty, které by mohly přispět k vědeckému poznání minulosti. Ti mladí historici, kteří na ÚSTR dosud pracují, dostávají zpravidla ad hoc úkoly, organizují osvětové akce nebo výstavy, nemohou se však soustavně věnovat komplexnějšímu poznávání minulosti. Paradoxní je, že dokonce neexistuje žádný projekt na dějiny StB, pro něž má právě tato instituce ideální, takřka exkluzivní podmínky. Analytické dějiny tajné policie by přitom byly velice potřebné.

O čem se nemluví
Nejde o to, že by se represivní charakter socialistických diktatur neměl připomínat. Tomu ale naštěstí už nikdo nebrání. I dosud nedigitalizované archivy jsou přístupné, archivy komunistické strany a bezpečnostních složek dokonce ve výrazně liberálnějším režimu než ty ostatní. Masivně dotovat dokumentaci a prezentaci archiválií bezpečnostních složek na úkor jiných aspektů poznání minulosti a vydávat ji za to pravé, nezatížené odkrývání minulosti ovšem neslibuje ani kvalitní výstupy, ani lepší pochopení našich moderních dějin.

Historici mimo struktury ústavu mohou pochopitelně bádat, o čem chtějí, ale je to, asi jako kdyby centrální ústav zprostředkovávající dějinný obraz socialistické diktatury byl založen rozšířením archivu ROH o badatele a pedagogy. I sociální síť ROH spojená s oblíbenými rekreačními poukazy byla přece jedním z pilířů režimu. Setkávalo se s ní mimochodem mnohonásobně více lidí, než kolik jich mělo zkušenost se služebnami Státní bezpečnosti. Kdo by ale dnes právě takový obraz chtěl dotovat stamilionovými částkami ročně a bádání o všem ostatním přenechat pouze svobodnému rozhodování historiků, kteří si přece mohou požádat o grant?

Témat, která jsou z vědeckého hlediska důležitější než rejdy StB, je přitom víc než dost. Příkladem nechť je tzv. normalizační období. Pozdní socialistická diktatura byla moderním politickým panstvím, které využívalo řadu strategií, jež jsou dodnes aktuální.

Moc moderního státu spočívá především v oblasti administrace všedního dne. Pro paternalistický státní socialismus to platí ještě více než pro západní pečovatelský stát.

Pokud tedy chceme pochopit dobu pozdního socialismu, mnohem spíše než na základě mediálních kauz kolem objevených agentů StB, musíme zkoumat povahu a charakter konzumního socialismu. Z dnešního pohledu se na socialistický konzumerismus díváme se směsí ironické nostalgie a dobromyslného pohrdání. Přesto byl tento „druhořadý konzumerismus“ zásadní změnou stylu života pro všechny vrstvy populace. Je svébytným klíčem k pochopení nejen normalizace, ale částečně i pádu komunismu a koneckonců i úspěchu neoliberálního kapitalismu 90. let.

V dosavadní historické literatuře popisující dobu 70. a 80. let zcela jednoznačně převažuje zájem o velmi vlivné, ale zároveň nepočetné skupiny obyvatel, vládnoucí komunistický establishment a disidentskou kontraelitu. Analýza socialistického konzumerismu a s tím spojeného stylu života jako svého druhu podstaty pozdní socialistické diktatury může napomoci tomu, aby se pozornosti dostalo konečně také většinové společnosti. Základní rysy jsou všeobecně známé. Převážnou většinu toho, co tehdejší socialistický občan měl za podstatné, prožíval v soukromí, v němž mu byla dopřána sice omezená, ale přesto svoboda. To, co lidé běžně považovali za únik do soukromí a svým způsobem za odpor vůči režimu, tedy že si v kruhu přátel, na chatě nebo v rámci různých nepolitických spolků dělali, co chtěli, a o politiku se nezajímali, bylo ve skutečnosti nejvlastnějším zdrojem legitimity pozdní socialistické diktatury. Ta však zároveň měla tušené meze, byla křehká a komunističtí předáci se o ni právem obávali. Neboť čím více někomu dáte, tím dříve se začne srovnávat s tím, kdo má a měl vždycky více, a tím dříve bude chtít vyměnit to své, druhořadé, za to lepší, prvořadé.

V listopadu 1989 vyhnalo lidi do ulic rozčilení z arogance už zcela sklerotické moci autoritářského státu a jistě i touha po upíraných občanských a politických svobodách. Ale motivy ve společnosti byly mnohem složitější a touha po opravdovém, „autentickém“ blahobytu západní společnosti byla jejich nedílnou a velmi důležitou součástí. Tím nechceme snižovat ničí motivaci. Vlastnictví a bohatství, které vytváří silné zájmy a také mimo jiné zájem na stabilitě, právním řádu a společenské předvídatelnosti, patří mezi fundamentální základy a pojiva moderní demokracie. Čím je bohatství ve společnosti větší a čím širší vrstva obyvatelstva na něm participuje, tím je daný společenský řád stabilnější. Právě v tomto smyslu nás státně socialistický konzumerismus zdá se dobře připravil pro polistopadový kapitalismus, bohužel však už mnohem méně pro demokracii.

Že se těmto ani dalším zásadním problémům, které nekončí rokem 1989, nemůže věnovat instituce navázaná na archiv bezpečnostních složek, je pochopitelné. Stejně jako důvod, proč jejich výzkum nechce dnes v Česku nikdo z politické elity podporovat alespoň stejnou měrou jako odhalování represivní stránky diktatury. Neboť zdůrazňovat to, co nás odlišuje od minulosti, pomáhá upevňovat dnešní křehkou a nejspíše dosti povrchní demokratickou identitu. Poukazovat na to, co máme s autoritářskou minulostí společné a z čeho vyrůstáme, znamená tuto identitu zpochybňovat.

Historie a identita
Při veškeré naší osobní sympatii pro „subverzivní“ přístup k dějinné reflexi chápeme, že vedle kritického bádání zde musí existovat i identitotvorné historické vzdělávání s určitým pozitivním výměrem. K tomuto nelehkému a vždy potenciálně konfliktnímu soužití je ovšem potřeba vytvořit podmínky, jež v Česku zatím chybí. Tři nezbytné složky historického poznání, totiž zpracovávání a zpřístupňování archivů, vědecké historické bádání a konečně občanské vzdělávání, existují v rámci ÚSTR ve zvláštní nezdravé prorostlosti. Je třeba, aby tyto činnosti, které spojuje zájem o minulost, avšak odlišuje všechno ostatní, byly od sebe rozlišeny a odděleny.

Archiv bezpečnostních složek se někdy v budoucnu určitě dostane do struktury Národního archivu, kam správně patří. Je do jisté míry pochopitelné, že stát dnes reaguje na společenskou poptávku a zjednodušením přístupu k dokumentům kontroly a represe jí vychází vstříc. Avšak zveřejňování dokumentů bez interpretace většinou nemá valnou hodnotu a považovat takové počínání za poznávání minulosti je absurdní.

Bádání o minulosti by mělo vycházet především z podnětů vědecké komunity, české i mezinárodní, a mělo by začínat u zajímavých a pro poznání minulosti zásadních témat, a nikoli od předem dané - zpravidla politické - zakázky. Musí fungovat na základě otevřené soutěže záměrů s tím, že při posuzování jejich smyslu a užitečnosti budou státní úředníci, nemluvě o radních volených politickými stranami, jen jedním z mnoha hlasů vedle nezávislých tuzemských i zahraničních odborníků. Tomuto účelu by nejlépe sloužilo vytvoření speciální nadace udělující granty historickým badatelským projektům týkajícím se soudobých dějin, jako tomu je např. v Německu, kde úspěšně funguje Spolková nadace pro zkoumání diktatury SED.

Občanské vzdělávání jako vzdělávací servis poskytovaný státem by mělo mít dlouhodobý program, který bude založen na historicky poučené výchově k demokracii, úctě k lidskému životu a na kritickém myšlení, ale bude v rámci těchto mantinelů politicky neutrální. Identita vytvářená na základě zjednodušených dichotomií typu viníci - oběti, autoritářská minulost - demokratická současnost je možná krátkodobě politicky využitelná, avšak dlouhodobě kontraproduktivní. Jde o to, pokusit se založit i výchovu k občanství na kritické reflexi, nikoli na loajálním kopírování jazykového kódu momentální moci.

Tento článek jsme sepsali s kolegou Michalem Kopečkem. Byl publikován v LIdových novinách, jako esej v příloze Orientace (9.1.2010). Čtenářům blogu se omlouvám za netradiční rozsah, příště budu opět stručnější.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy