Řada měst a obcí našeho kraje, které leží na uhelných vrstvách bude v dohledné době přesídlena, aby bylo umožněno velkorysé povrchové dobývání uhlí. Již pětiletka změní částečně tvářnost kraje. Prvním městem, které bude přesídleno, jsou Ervěnice. S výstavbou nového města bude započato již letos... Také přesídlení rolníků bude provedeno tak, aby rolníci nebyli nijak existenčně poškozeni.




Je zcela evidentní a žádná seriózní studie to dosud nevyvrátila, že se česká energetika bez uhlí neobejde... Jedinou skutečnou a zcela dostatečnou bariérou pro těžbu je přitom odpor místních obyvatel, kteří odmítnou prodat své domy a pozemky dolům... Ten v poslední době povážlivě slábne a poměrně dost lidí je ochotných kývnout na návrh slušného balíčku bankovek za jejich dům v nikterak atraktivní lokalitě.


To, co bylo krátce po roce 1989 zcela nepředstavitelné, se v Česku na prahu druhé dekády 21. století stává skutečností. Limity těžby, které po revoluci zastavily dlouholetou devastaci severočeské krajiny a měly být signálem pro změnu orientace energetického průmyslu, jsou vážně zpochybněny. Vracíme se tak hluboko do minulosti – a ne právě do její neslavnější éry.

Skutečnosti jsou všeobecně známé: Fischerova vláda shodila ze stolu Stranou zelených prosazovaný a předchozí exekutivou doporučený horní zákon, který by umožnil zahájit nezvratný odpis zásob pod dosud existujícími podkrušnohorskými obcemi. Zároveň vláda – v souladu se zájmy energetické lobby – vyvíjí permanentní tlak na ministra životního prostředí, aby schválil pro ČEZ výhodnější variantu rekonstrukce elektrárny Prunéřov. Takovou, po níž bude nadále třeba jednoho z největších světových producentů CO2 krmit zbytečně velkým množstvím nekvalitního hnědého uhlí. Parlamentem v současné době projednávané snížení produkce CO2 během příštích desetiletí je ve vážném ohrožení.

Že uhelná lobby usiluje o pokračování těžby i likvidaci dalších obcí, je pochopitelné. Strašit přitom občany, že v opačném případě zmrznou, je, pravda, trochu nevkusné. Alternativy k uhlí totiž samozřejmě existují. Realistické návrhy, jak vyjít s uhlím těženým v rámci dnešních limitů, vycházejí ze závěrečné zprávy Pačesovy komise, expertních analýz českých energetických konzultačních firem a prestižního Wuppertalského ústavu pro klima, prostředí a energii. Děsit lidi nedozírnými následky zastavení těžby ovšem tradičně patří k těžařské propagandě, takže navzdory své nepřiměřenosti tato argumentace nepřekvapuje.

Na první pohled ale zarazí, že ještě před pár lety nepředstavitelný návrat k plošné devastaci krajiny a destrukci obcí prosazuje i úřednická vláda, aniž by proti tomu něco namítaly obě velké strany. Tento přístup se pak, což je asi vůbec nejhorší, začíná šířit i do médií; s cílem přesvědčit neinformované, že jde o nezvratnou a svrchovaně racionální záležitost.

Někteří komentátoři „seriózních“ listů píší o rozšiřování těžby jako o „šanci“ a zcela v duchu citovaného článku z Mladé fronty většinou za jediné relevantní hledisko pokládají souhlas či odpor místních komunit. Každý, kdo alespoň koutkem oka sleduje dlouholetou snahu společnosti Czech Coal rozložit dosud fungující komunitu v Horním Jiřetíně a nerovný boj místních patriotů proti mnohokrát silnějšímu soupeři, ví, že jde o mimořádně cynickou argumentaci.

Jako historik jsem v severních Čechách několik měsíců sbíral rozhovory s pamětníky, kteří museli za minulého režimu opustit likvidované obce. Vím, jak vypadají sídliště plná lidí, kteří už nikde nemohou být skutečně doma, protože vesnice a města, s nimiž byli bytostně spjati, dávno zmizela pod velkorypadly. A vím také, jak pěkné je vracet se odtud do míst jako je Horní Jiřetín ; do obcí, které dosud žijí relativně normálním životem, kde najdeme starousedlíky a kde se lidé znají. Také proto mě trápí otázka, proč řada lidí ovlivňujících veřejné dění a nastavení společnosti čím dál tím víc přejímá argumentaci energetického průmyslu, jehož kapitánům nejde o nic jiného než o jejich vlastní zisk.

Na politické i mediální úrovni to celé vypadá jako podivuhodný návrat těch nejméně přitažlivých praktik předlistopadové minulosti, v rovině myšlení se ale evidentně jedná spíše o nepřerušenou kontinuitu.

Marxistický přístup ke společnosti a jejímu životnímu prostředí, nebo spíše jeho vulgární varianta, bere v úvahu pouze aktuální ekonomické a sociální souvislosti, vše ostatní pak považuje za druhotnou nadstavbu. Zvyšování produkce tak ve jménu blaha lidu nutně musí ustoupit „nepodstatným“ záležitostem jako jsou třeba stovky let kultivovaná krajina, kulturní dědictví nebo fungující pospolitost.

V tomto myšlení byli vychováni nejen současní šéfové ČEZu a těžařských společností, ale také dnešní politické elity. Všichni společně zřejmě upřímně věří, že cena uhlí je větší než hodnota kultury či přírody a že vydolovanou krajinu je možné zase poskládat zpátky jako stavebnici.

Těžba v severních Čechách dříve či později skončí. Česká republika tak bude muset přeorientovat svoji energetickou politiku. Budeme muset zateplovat, šetřit a využívat alternativní zdroje. Stejně jako řada států, které žádné uhlí nemají. Otázka je jenom, jak dlouho se ještě bude prodlužovat agónie současného sebezničujícího přístupu. Čím déle to bude trvat, o to větší kus historické kulturní krajiny ztratíme. A o to náročnější také bude nutná proměna dosud na těžbě z velké části závislé severočeské společnosti.


PS: Kdo se chce podívat na to, co také muselo ustoupit těžbě uhlí, "bez níž se neobejdeme", a jak probíhá "odstraňování starého a nepotřebného", má řadu příležitostí. Například ZDE