Poslední dobou se na hlavu ministra Dobeše sneslo tolik kritiky, že přispívat k tomu dalším článkem mi připadalo jako zbytečné kopání do mrtvoly. Jenomže pan Dobeš na ministerstvu školství pořád ještě straší, a tak cokoli, co může přispět k jeho odstranění z tohoto úřadu, má smysl.

Jsem vděčná médiím za zveřejňování všech důležitých informací. Když je čte někdo nezúčastněný, možná má pocit, že jsou přehnané. Jenže z mých osobních zkušeností (pracovala jsem na MŠMT do konce září 2010) a ze zkušeností nesčetných kolegů a kolegyň, kteří tam zůstali ještě o pár měsíců déle, je zřejmé, že přehnané nejsou.

Ano, některé z propíraných kauz možná na první pohled vypadají groteskně, třeba kterak pan ministr napsal ředitelce kabinetu v opilosti kus bakalářské práce. Ve většině případů se ale jedná o katastrofické zásahy. Jednak ty, které budou mít přímé negativní finanční dopady – například ztracené desítky miliard z EU, o které české školství a potažmo státní rozpočet přijdou díky šílené personální politice v příslušném úseku ministerstva. Za druhé ty, kde se jedná o dopady dlouhodobé, z nichž některé ani vyčíslitelné nejsou: ministr Dobeš katastrofálně amatérsky a destruktivně (ne)řídí systém, který se stará o jedno z největších bohatství naší země – vzdělávání našich dětí. Lze konstatovat, že tento mediálně groteskní diletant dramaticky snižuje šance všech dětí a studentů na kvalitní vzdělání a tudíž na slušný a důstojný život, čímž ničí šance celé země na prosperitu v příštích desetiletích.

Když ministr Dobeš nastoupil, pracovala jsem na MŠMT jako ředitelka odboru rovných příležitostí ve školství. Jeho nástup vzbuzoval naději (deklaroval, že má doma postiženého syna v pěstounské péči a že pracoval ve střediscích výchovné péče, takže jsme se domnívali, že bude velmi vnímavý k reformě ústavní výchovy a otázkám dětí se speciálními vzdělávacími potřebami) a obsah jeho prvních projevů se nezdál špatný. Také deklarace prosazování manažerských postupů v rámci ministerstva vypadala zpočátku dobře. Tyto názory jsem přivítala, protože řada postupů a postojů „starých zkušených“ úředníků mě přiváděla k šílenství a nesrozumitelné texty psané v úředním pseudoodborném jazyce nesnáším, neboť mnoha slovy často zamlžují fakta – a proti tomu všemu nový ministr a jeho nové vedení brojili. Ačkoli jsem si říkala, že jako aktivní členka opoziční strany budu muset ministerstvo opustit, rozhodně bych s ním na odborné bázi klidně dále spolupracovala – domnívám se, že agenda, na které jsem pracovala, je apolitická a měli by se na ní shodnout všichni.

Jenže mé (a nejen mé) prvotní nadšení velmi rychle vyprchalo. Nevím, s kým chce pan ministr svoji manažerskou modernizaci realizovat: pokud si totiž mohl vybrat mezi reformnějším názorem a názorem letitých konzervativních manipulativních úředníků, vybral si neomylně ty druhé a kohokoli dalšího postupně vytlačil. Personální audit, který byl určitě na ministerstvu velmi potřeba, byl neuvěřitelně povrchní - auditoři se ani nenamáhali předstírat analýzu náplní práce s časovou zátěží jednotlivých zaměstnanců, mluvili nejníže s lidmi na úrovni ředitelů odborů (a to ještě maximálně dvě hodiny) a část reorganizace proběhla ještě dříve, než lidé s auditorem vůbec mluvili – zde měl zřejmě geniální ministr jasno i bez auditu. Výsledný efekt je tristní v mnoha ohledech – podle oficiálních ministerských tabulek to dokonce vypadá, že ve srovnání se stavem při odchodu ministryně Kopicové je dnes na MŠMT o 47 tabulkových míst více. Takže buď jsou tabulky špatné, nebo je deklarovaná úspora hodně dobře skrytá.

Úplně chápu, že když po volbách přijde nová politická reprezentace, má v řadě oblastí jinou představu než reprezentace předchozí. Většinou to bývá tak, že na části věcí je s minulým vedením shoda, a o jiné části je představa naprosto jiná. Potom lze z opozičních řad s těmi úplně jinými názory nesouhlasit, lze o nich diskutovat, stávající ministerstvo dává argumenty svoje a opozice zase své. S tím souvisí i to, že část lidí si nový ministr přivede sebou. Neexistence zákona o státní službě však umožnuje naprostou personální svévoli, v čemž se blížíme spíše zemím třetího světa než těm civilizovaným.

Způsob, jakým je ministerstvo školství za Dobeše řízeno a jakým se zachází s odbornými agendami, je absurdní a mimořádně destruktivní. Nepřevládá totiž jakýsi „jiný názor“ ve srovnání s předchozím vedením, ale převládá naprostá a zoufalá nekompetentnost zakrývaná halasnou vypjatou mediální aktivitou (pod heslem „hlavně něco vymyslet, ať mají novináři o čem psát, a že je to úplná kravina, kterou budu muset po pár dnech odvolat, to je fuk“).

Duch nekompetentnosti a agresivního amatérismu převládá na ministerstvu celém, nicméně já se chci podrobně zabývat tím, o čem vím nejvíc, a to dětmi různým způsobem ohroženými včetně dětí s tak zvanými speciálními vzdělávacími potřebami. Můj odbor se zabýval mimo jiné vzděláváním dětí sociálně či kulturně znevýhodněných (děti-cizinci, romské děti ze sociálně vyloučených lokalit…) a tím, aby se český vzdělávací systém postupně změnil směrem k inkluzívnějšímu pojetí, což se týká také dětí zdravotně postižených, protože ani s těmi si řada základních škol neumí poradit. Druhý odbor v naší skupině měl na starosti mimo jiné reformu ústavní výchovy – dětské domovy, výchovné a diagnostické ústavy, kde jsou změny také nutné a nevyhnutelné – Česká republika je nechvalně proslulá nejvyššími počty dětí v ústavech široko daleko a kdo se do ústavu jednou dostane, velmi těžko se dostává ven, zpět ke své původní rodině.

Děti se speciálními vzdělávacími potřebami nejsou žádnou marginální skupinou a volání po změně systému, která by jim zaručila vzdělávání v běžných základních školách, není výkřikem malé skupinky fanatických aktivistů. Důkazem jejich důležitosti v českém školství budiž poslední mezinárodní srovnávací studie PISA, která ukázala zhoršující se výsledky žáků a žákyň z České republiky. Země, které se naopak ve výsledcích zlepšily, se v předchozích letech zaměřily na podporu dětí, které z nejrůznějších příčin za průměrem zaostávaly. Je to právě ta kategorie dětí, se kterou průměrná česká základní škola zacházet neumí – kategorie, o které jsem psala výše. Jedná se o děti s nejrůznějšími formami postižení včetně dětí dlouhodobě nemocných a v neposlední řadě také o děti sociokulturně znevýhodněné, které jsou vzdělávané jako lehce mentálně postižené. Vyčleňovat tyto děti z běžných základních škol je zločinné plýtvání jejich potenciálem a je to vůči nim nemorální.

Reorganizovat české školství tak, aby se školám vyplatilo integrovat tyto děti v běžných základních školách a nikoli ve školách speciálních, jak je tomu dnes, vyžaduje velké koordinované a dlouhodobé úsilí. V jiných zemích to ale také dokázali a potenciál speciálních pedagogů využili na školách běžných, takže není důvod, aby to nešlo u nás. Totéž platí o snížení počtu dětí v dětských domovech směrem k maximálnímu využití možností, aby zůstaly v rodině: tato reforma také vyžaduje obrovské úsilí a vysoce kompetentní úředníky a úřednice motivované tuto problematiku řešit a schopné meziresortní koordinace, protože tohle musí řešit dohromady resorty školství, práce a sociálních věcí, vnitra, spravedlnosti a potažmo i další.

Nutnost reformy v obou výše uvedených oblastech potvrzují i ekonomické výpočty: ztrátu z toho, když vzděláváme děti ze sociálně vyloučených lokalit jako lehce mentálně postižené, čímž jim de facto znemožníme středoškolské vzdělání a necháme je tak v celoživotním bludném kruhu závislosti na sociálních dávkách, vyčíslila Světová banka na miliardy. Co se týče dětí v ústavní péči – náklad na pobyt jednoho dítěte měsíčně je kolem 20.000,- Kč, přičemž často je odebíráno z jedné rodiny více sourozenců. V řadě případů by přitom stačila minimální podpora původní rodiny a děti by mohly zůstat – i kdyby jim obce měly platit plný nájem i s energiemi, pořád ještě by se veřejné finance uspořily.

Ministr Dobeš opakovaně ujistil odbornou veřejnost, že si je složité situace v této oblasti vědom a podporuje její řešení. Jeho faktické kroky ovšem svědčí o pravém opaku: dva odbory, o nichž jsem se zmínila, zredukoval o více než polovinu zaměstnanců. Veškerá opatření, o kterých ministr hovoří, je-li dotázán, byla vytvořena dnes již bývalými zaměstnanci – současný ministr nenavrhl naprosto nic nového a zároveň svojí personální politikou de facto znemožnil realizaci opatření již existujících. Nově dosazená ředitelka sloučených odborů zřejmě s překvapením zjišťuje, jak širokou agendu vlastně převzala, s odbornou veřejností pro jistotu vůbec nekomunikuje a nechává to na své sekretářce. Na setkání k jednomu ze stěžejních koncepčních materiálů svého odboru – Národnímu akčnímu plánu inkluzívního vzdělávání, kterého se zúčastnila řada odborníků jak z neziskových organizací, tak z akademické sféry – se raději osobně vůbec nedostavila a přenechala řízení nekompetentní referentce. O zapojení resortu školství do dalšího stěžejního koncepčního plánu, Národního akčního plánu transformace péče o ohrožené děti (týká se mj. dětí v ústavech), není ani vidu ani slechu.

Původně jsem chtěla na tomto místě vyzvat ministra Dobeše, aby urychleně informoval veřejnost o konkrétním plánu, který hodlá v oblasti ústavní výchovy a dětí se speciálními vzdělávacími potřebami realizovat, a o tom, jak bude tato realizace personálně zabezpečena. Teď jsem ale přesvědčena, že smysl má výzva jediná: ve jménu budoucnosti našich dětí, už z ministerstva co nejrychleji vypadněte!