Festival Jeden svět má letos opět tematickou sekci zaměřenou na ženská lidská práva s názvem „ženským hlasem“. Považuji za velmi významné, že tento významný festival na práva žen nezapomíná.

Nejspíš to není záměrné, nicméně Jeden svět letos zahajuje v úterý 8. března, tedy na Mezinárodní den žen. V tomto roce si dokonce připomínáme sté výročí jeho oslav: v létě roku 1910 bylo na mezinárodní ženské konferenci v Kodani rozhodnuto, že se jeden den v roce stane Mezinárodním dnem žen, a v roce 1911 se poprvé připomínal velkými demonstracemi v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Dánsku.
Zatímco v České republice je tento den ještě 20 let po Listopadu prezentován jako podivný komunistický svátek rudých karafiátů, ve většině zemí, kde se slaví, je významným lidskoprávním svátkem: připomíná úsilí za emancipaci žen a poukazuje na přetrvávající genderové nerovnosti.
Promítání filmů o postavení žen ve společnosti je jednou z cest, jak na toto téma upozornit. Filmů v sekci „ženským hlasem“ je několik. Já jsem zhlédla čtyři z nich. Film „Servírky“ je zajímavou sondou do života několika žen pracujících v tomto velmi feminizovaném odvětví v Kanadě, Spojených státech amerických, Francii a Japonsku. I v něm ale platí – stejně jako ve většině povolání – že v nejdražších restauracích, které jsou tudíž nejprestižnější, převažují v rolích „servírek“ muži.
Film „Dobré ráno Afriko“ ukazuje portréty aktivních a silných žen z Afriky, z nichž každá se rozhodla žít samostatným životem a měnit svoji zemi k lepšímu, ať už jako automechanička, zemědělská inženýrka snažící se naučit ženy na venkově soběstačnosti, ředitelka nemocnice pomáhající matkám nakaženým AIDS či rozhlasová moderátorka šířící osvětu pro ženy zejména v oblasti antikoncepce. Kromě toho, že tyto ženy mohou být samostatnější a samy sebou spíše tehdy, když se nevdají – podobně, jako tomu bývalo kdysi i v našich zemích – mě zaujala také informace o tom, že katolická církev v Africe stále ještě vystupuje proti používání kondomů.
„Salam Rugby“ je to ženském družstvu hrajícím – respektive spíše pokoušejícím se hrát – ragby v Íránu. Osobní statečnost žen v této muslimské zemi, které musí vynaložit obrovské úsilí aby mohly sportovat (byť téměř zcela zahalené), je něco, co si zde dovedeme představit jen stěží.
Také „Růžová sárí“ jsou o velmi krutých osudech žen. Vyprávějí o aktivistce Sampat, která bojuje za ženy z nejnižší kasty nedotknutelných. Jednotlivé případy ve filmu zmíněné ilustrují otřesné situace, do kterých se ženy a dívky mohou dostat. Když třeba otěhotní dívka s mužem z kasty vyšší a jeho příbuzní se ostře postaví proti takovému sňatku, měla by ji její rodina ve jménu cti zavraždit – v tomto konkrétním případě ale Sampat a její „růžový gang“ žen odhodlaných za sebe bojovat zasáhnou, sňatek je uzavřen a dívka zachráněna.
Pro mě osobně jsou tyto příběhy velmi motivující. Všem ženám, které se u nás potýkají s nejrůznějšími formami diskriminace, by měly dát sílu proti nim bojovat – když to dokážou ženy v zemích, kde pro ně tento boj může znamenat vyloučení ze společnosti či dokonce ohrožení života, pak by bylo zbabělé utíkat z boje v civilizované a bohaté zemi naší. Kdo z vás se chce také nechat inspirovat, najde program „ženské“ sekce na http://www.jedensvet.cz/2011/tematicke-sekce/104 .