Díky za poplach způsobený českým předsednictvím. Zase jednou se začalo hovořit o péči o děti do tří let včetně jeslí.

Při této příležitosti se konečně objevila řada věcných nehysterických článků, například v Respektu. Zejména mezi čtenáři, a také ve vyjádření psychologa Šturmy pro MFD, se ale opět objevily hlasy argumentující škodlivostí jeslí pro děti. Řada těchto hlasů se tradičně odvolává na výzkumy profesora Matějčka včetně filmu Děti bez lásky z roku 1963, na kterém se podílel. Jenže tvrdit, že Matějčkovy výzkumy odhalily deprivaci dětí navštěvujících jesle, je přinejmenším polopravda.

Film Děti bez lásky se mi před týdnem konečně podařilo shlédnout. Protože patří do kategorie „všichni o něm mluví, ale skoro nikdo ho neviděl“, považuji za důležité napsat, co v něm tedy vlastně je:

První polovina filmu je věnována skutečným „dětem bez lásky“ vyrůstajícím v kojeneckých ústavech. Vysvětluje, co to je deprivace, proč a jak vzniká už u těch nejmenších. Na starších dětech, pacientech dětské psychiatrie, pak vidíme, s jakými potížemi takové děti končí. Uvádí se také, že stejně či podobně deprivované děti mohou pocházet ze špatných rodin, kde se vůči dětem city dostatečně neprojevují. Film zdůrazňuje, že děti od narození potřebují lásku a individuální péči. Život miminek a batolat v kojeneckém ústavu (dvanáct dětí na jednu sestru) je dáván do kontrastu s životem stejně starých dětí v rodině.

Jeselské téma se objevuje až ve druhé polovině. Nejprve jsou vysloveně kladně hodnoceny jesle, kam nastoupila ve filmu tříletá Ilonka už ve 14 měsících. Tráví v nich zřejmě něco kolem šesti hodin denně (není upřesněno – jen to, že maminka pracuje na částečný úvazek a časně odpoledne je proto už Ilonka doma). Komentář říká: „Kdo by nechodil rád na místo, kde je tolik dětí?“ a obrázky ukazují, jak děti společně cvičí a hrají si. Záporně jsou hodnoceny jesle celotýdenní (tzv. „s nepřetržitým provozem“), kde děti pobývaly od pondělního rána do pátečního večera a domů chodily jen na víkendy. Tento typ ovšem už dávno neexistuje a po jeho obnovení nikdo, ale skutečně nikdo nevolá. I tak ale paní doktorka ve filmu vypovídá, že u většiny dětí z týdenních jeslí byl shledán normální zdravý vývoj a deprivační znaky pozorovali jen u části z nich, nicméně že by si přáli, aby děti chodily domů každý den a celotýdenní jesle byly využívány jen ve skutečně urgentních případech.

Další část se opět věnuje jeslím denním, ale problematice toho, když v nich děti zůstávají příliš dlouho. Vedoucí jeslí říká, že jesle lze považovat za prodlouženou rodinnou péči (je v nich jedna sestra na čtyři děti), že ale optimální čas pobytu je maximálně 6-8 hodin, zatímco 10-12 je už moc.

Závěr filmu ukazuje děti z celotýdenních jeslí, které do nich rodiče odevzdávají velmi brzy ráno (jestli mě paměť nešálí, byla to šestá hodina), a holčičku, která předtím byla v jeslích úplně sama (zřejmě jedna z těch „dvanáctihodinových“). Komentář říká, že zatím se jí ještě po mamince stýská, což je zcela v pořádku, ale že je potřeba dávat pozor, aby na stýskání nerezignovala a nestala se v budoucnosti citově chladnou. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno ve filmu předtím, je evidentní, že na denní pobyt v jeslích na rozumný počet hodin se tato hrozba nevztahuje.

Ti, kdo se na film odvolávají jako na obecně brojící proti jeslím, by měli také zdůrazňovat jednu věc: v roce 1963 existovala pouze osmnáctitýdenní mateřská dovolená a po ní už nic. Proto se ve filmu hovoří také o tom, že pracující ženy s dětmi do jednoho roku mají v zaměstnání největší absence a že by se státu místo financování jeslí možná vyplatilo, aby matky s dětmi do jednoho roku byly doma. Změna, o kterou se podle literatury zasloužil i tento film, pak přišla v roce 1966: byla zavedena „další mateřská dovolená“ (dnešní rodičovská), trvající nejprve od jednoho měsíce maximálně do jednoho roku věku dítěte.

Nečekám, že všichni psycholožky a psychologové začnou o jeslích referovat stejně. Od těch dbalých profesní etiky ale žádám jedno: aby veškerá dostupná fakta citovali přesně, případně zdůrazňovali, že je něco jejich osobní názor. Například ve skandinávských zemích totiž psychologové mohutně pobyt dětí v jeslích podporují, protože ho – na základě svých výzkumů – považují za velmi přínosný pro jejich socializaci…