Letošní lesní požáry vyvolávají skutečně alarmující znepokojení nad dalším vývojem úbytku světové biodiverzity, změny klimatu a celkovým osudem lidské civilizace. Hoří Arktida, hoří Sibiř, a nyní i Amazonie. Dým valící se z hořících stromů do atmosféry z lesa namísto pohlcovače emisí oxidu uhličitého dělá jeho zdroj. Požáry v amazonském deštném pralese, které navíc doprovází rapidní odlesňování posvěcené prezidentem Bolsonarem, jsou přitom úplně nejvíc alarmující. Svět je znepokojen ztrátou plic planety, které mají zásadní úlohu i v ochlazování naší Země. Dá se s tím něco dělat?

Požáry v amazonském pralese vůbec nejsou běžné. Vznikají zde obvykle v důsledku lidské činnosti. Prezident Bolsonaro se vymlouvá, že požáry založily neziskové organizace, které se ho snaží delegitimizovat. Je to přitom on, kdo dal zelenou těžařům a agrárnímu průmyslu, kteří se z jednoho z posledních nedotčených míst naší planety snaží vytřískat okamžitý krátkodobý zisk. Jako nejpravděpodobnější varianta se zdá, že se žďáření poněkud vymklo a vyústilo v nekontrolovatelné šíření požárů na milionech hektarů lesa. Kouř zahalil i tisíce kilometrů vzdálené Sao Paulo.

Z celoplanetárního hlediska se obětování Amazonie kvůli krmné sóje a pastvinám pro hovězí dobytek jeví podobně racionální jako rozhodnutí člověka, který kvůli okamžitému zisku prodá vlastní orgány na transplantace. Každý trochu vnímavý člověk cítí, že je něco hrozně moc špatně. V Evropě zatím dým z Amazonie ani ze Sibiře necítíme, zároveň však víme, že planetární procesy mají velkou setrvačnost a mohou se projevit až v budoucích letech. Mnozí z nás propadají do deprese. Netušíme, co nás na zdevastované planetě čeká, ale zároveň víme, že to nebude dobrý. A mnozí si také kladou otázku, co s tím jako obyčejní smrtelníci vlastně mohou dělat?

Běžně se lidem s environmentální žalem doporučuje, aby se občansky angažovali na lokální úrovni. Jsou však i tací, kteří by rádi pomáhali vice adresně přímo v místech, kde se aktuálně dějí největší problémy. Na stránkách Fast company vyšel článek , kde je uvedeno 9 způsobů, kterými i jednotlivci mohou situaci v Amazonii trochu pomoci.

Zde je jejich seznam:

1) zachraňte akr deštného lesa prostřednictvím the Rainforest Action Network.

2) Pomozte s nákupem džungle pomocí the Rainforest Trust.

(Pozn. aut.: Tento způsob se zdá být tak jednoduchý, že je až s podivem, že se zatím nestal nástrojem greenwashingových strategií některých velkých korporací. Alespoň já o žádné takové neslyšela. Můžeme zde proto přidat zvláštní bod navíc – sdílejte tento článek. Třeba si ho přečtou vaši movití přátelé a rozhodnou se pro jednou místo dalšího investičního bytu koupit kus džungle.)

3) Podpořte původní amazonské obyvatele skrze Amazon Watch.

4) Snižte svou spotřebu papíru a dřeva, nebo kupujte férové produkty přes the Rainforest Alliance.

5) Podporujte umění, vědu a další projekty zvyšující povědomí o Amazonii skrze nadaci the Amazon Aid Foundation.

6) Pomozte chránit zvířata žijící v džungli skrze WWF.

7) Snižte svou spotřebu hovězího. Hovězí z Amazonie se nejčastěji vyskytuje v fast-foodových hamburgerech nebo v hovězích polotovarech.

8) Dejte o svém názoru vědět podepsáním petice.

9) Jste-li v pozici, která vám umožňuje chránit deštný les na vyšší úrovni, zahraniční politika tvrdí, že silným nástrojem je s podniky spíše spolupracovat než jít proti nim. To platí zejména v průmyslu s hovězím masem, neboť producenti hovězího v Brazílii spolupracují s mezinárodními společnostmi, které se principiálně zavázaly k bezemisním standardům. Jsou proto náchylnější k vyslyšení veřejných požadavků než Bolsonaro. Zahraniční politika tvrdí, že obchod, distribuce a finanční dohody které závisí na ochraně deštného lesa a udržitelnost jsou výhodné pro planetu a pro brazilské obyvatele, jejichž živobytí je na deštném pralese závislé.

A nebo spotřebitelský bojkot, sankce a mezinárodní kontrola?

O posledním bodu bych si zároveň dovolila trochu polemizovat. Než změníme firmy v Amazonii, nejspíš bude příliš pozdě. Navíc je diskutabilní, jestli opravdu dokážou spotřebitelé a evropští politici vytvořit dostatečný tlak, který by brazilské firmy k šetrnému podnikání dostatečně motivoval. Podle zelené europoslankyně Molly Scott Cato je naopak potřeba proti Bolsonarovu režimu bojovat pomocí tvrdých sankcí a spotřebitelským bojkotem. Ten by měl probíhat jak na politické tak i na osobní úrovni. Málokdo z nás si uvědomuje, jak moc se svou vlastní spotřebou na devastaci Amazonie spolupodílíme. Třeba právě spotřebou hovězího masa. Nejen toho dovezeného z Brazílie, ale i toho pocházejícího z tuzemských velkochovů, kde krávy obvykle bývají krmeny sójou dováženou z míst, kde kdysi stával deštný les.

V boji o amazonský deštný les jde opravdu o hodně. Je to místo, kde se nachází 10 % světové biodiversity, a odkud pochází 20 % světového kyslíku. Je to také místo, kde stále ještě žijí početné skupiny původních obyvatel, které si na rozdíl od zbytku naší civilizace dokázaly uchovat schopnost žít v harmonii s přírodou. Ty aktuálně čelí hrozbě totálního vyhlazení. Kromě toho že nyní bojují o holý život v džungli sevřené plameny jsou tyto lidé také obětmi krutých násilných represí ze strany Bolsonarova fašistického režimu. Jenomže destrukce Amazonie kvůli obchodním zájmům je nejen bezprostředním ohrožením místních lidí, ale ze střednědobého hlediska je zničením tohoto cenného ekosystému ohroženo přežití celého lidstva. Je proto zcela na místě obvinění brazilského prezidenta z úkladné ekocidy, za kterou by měl být souzen mezinárodním soudem pro lidská práva.

Zároveň případ amazonského pralesa představuje exemplární ukázku limitů vztahu naší tržní a na národní státy rozdělené společnosti k obecním statkům. Čím víc je na Zemi lidí, tím víc začíná být jasné, že soukromé vlastnictví a národní státy mají své meze. Tyto meze se skrývají v podmínkách přežití samotného lidského druhu. Opravdu je v pořádku, aby nad klíčovými prvky zemských ekosystémových služeb držely správu jednotlivé státy, které v tomto ohledu nepodléhají kontrole mezinárodního společenství?

Je mi jasné, že velká část čtenářů tohoto blogu jsou zarytými zastánci volného trhu a soukromého vlastnictví, jak už tomu tak v případě postkomunistických zemích obvykle bývá. Často u nás rádi zapomínáme na to, že vlastnictví by mělo zároveň zavazovat. A to nikoliv pouze k sobě samému, nebo ke svým akcionářům, ale především také ke zbytku veřejnosti, potažmo k budoucím generacím. Opravdu by někomu přišlo normální, kdyby třeba veškeré zdroje pitné vody v naší zemi vlastnila jediná korporace, která by se navíc rozhodla, že je pro ní výhodnější tuto vodu prodávat do Německa, kde je vyšší kupní síla?

Bohužel příkladů, že v podobně nesmyslném destruktivním nastavení už dávno žijeme, bychom našli mnoho – vždyť například u nás větší část zemědělské produkce ovládá Andrej Babiš, který se rozhodl, že z hlediska okamžitých krátkodobých zisků je pro něj výhodnější zemědělskou půdu vysát až na dřeň, totálně jí zdevastovat, zamořit chemií, a to zcela bez ohledu na to, jestli pak v budoucnu na této půdě budeme schopni cokoliv vypěstovat. To samé můžeme říct o Bolsonarovi a jeho režimu. Na stole se tak ocitá zcela vážně míněná otázka. Neměly by přírodní zdroje klíčové pro fungování ekosystémových služeb, na kterých závisí přežití lidstva, podléhat mnohem větší veřejné kontrole? V případě půdy a vody v jednotlivých státech nastal čas na legislativní úpravy, které by zajistily převahu veřejného zájmu nad zájmem soukromým. V případě deštného pralesa v Amazonii se naopak můžeme bavit o myšlence vynětí této oblasti ze správy brazilského státu, a naopak nastolení jeho kontroly mezinárodními institucemi, které by dbaly na jeho uchování pro potřeby světového společenství.