V mém rodném městě aktuálně doznívá tradiční veletrh Země živitelka. Název akce s více než čtyřicetiletou historií ve mně zanechává hořkou pachuť. Země v Česku je v důsledku naším státem posvěcených praktik zdejšího průmyslového zemědělství víc mrtvá než živá. Živitelka na pokraji smrti. Pokud se v přístupu k půdě a krajině rychle něco nezmění, víc nás brzy vyhladoví než uživí.

Ze všech stran se valí zprávy a důkazy o tom, že půda v Česku je v žalostném stavu. Zerodovaná a odvodněná, skoro nic na ní nežije, už ani ty žížaly. Co víc, co se k ní přiblíží, to pomře. Včely zasažené pesticidy, hnízdící ptáci a mláďata lesní zvěře rozšmelcovaní kombajny, nebo drobní savci, kteří se v obřích lánech bez předělu ztratí a pomřou na přehřátí a dehydrataci. Nedostatek ostrůvků přirozené zeleně dusí biodiverzitu. Hlavně motýle. Teď k tomu všemu přibyl zvažovaný záměr plošně trávit hraboše. A spolu s nimi i stále častější výskyt sekundárního otrávení ostatních zvířat, zejména ptáků, kteří se hraboši živí. Nedávno kupř. vyšly pozitivně testy dokládající smrt dvou čápů v důsledku pozření hrabošů otrávených rodenticidem Stutox II. Gratuluju. Výstava v mých rodných Českých Budějovicích by se klidně mohla přejmenovat na Země travitelka.

Jenomže země je v tom nevinně. Ta za to nemůže. Do začarované spirály smrtonosných praktik, v jejichž důsledku nám v krajině rychle ubývá voda, živiny i pestrá druhová skladba, a které zatím nejen že nijak nereagují na probíhající změnu klimatu, ale dokonce k nim aktivně přispívají, nás dostali aktéři českého zemědělsko-průmyslového komplexu. Příslušnými státními institucemi počínaje a velkopodnikateli a jejich zaměstnanci konče. Půdu berou jako zdroj, který lze drancovat donekonečna. Důležitý je okamžitý zisk. I když i z jejich strany je to trošku zvláštní přístup. Říká se, že hůř se zemědělci vždycky chovají k půdě pronajaté než k té vlastní. Ale proč? Mají snad pocit, že až tu stávající vyčerpají, snadno se přesunou jinam? Těžko. Půda je – jaké překvapení – omezený a do značné míry neobnovitelný zdroj. Dobrá ornice vzniká tisíce let a úrodná vydrží být pouze za předpokladu důkladné péče.

Čest výjimkám z řad drobných zemědělců. Mnozí z nich ukazují, jak by farmaření mělo v ideálním případě vypadat a fungovat. Existují studie, podle kterých je ekologické zemědělství schopné uživit celou Evropu. Jsou to právě ekofarmy, které používají praktiky doporučované mimo jiné v poslední zvláštní zprávě IPCC, která se zabývá vztahem půdy, krajiny a zemědělství ke změně klimatu. Zaregistroval však vůbec tuto zprávu například český ministr zemědělství Toman? Ten se naopak nedávno na výše zmíněném veletrhu navážel do „zelenající se zemědělské politiky EU“ a ve svém projevu se vymezil i vůči „zeleným aktivistům.“ Místo patřiční sebereflexe pěl ódy na skvělý stav českého zemědělství a zdravý selský rozum českých zemědělců. Patří k tomuto selskému uvažování i plošná aplikace rodenticidů, navíc probíhající v době, kdy je světová biodiverzita na pokraji šestého velkého vymírání? Zřejmě ano. Konec konců, ne nadarmo je činnost člověka rozumného, který sám sebe nazývá ušlechtilým „homo sapiens sapiens,“ označována za hlavní příčinu současného dramatického úbytku živočišných i rostlinných druhů. Znamená-li rozum, selský nebo jakýkoliv, schopnost podřezat si větev sám pod sebou, pak zůstávám vůči veškerým výtkám z iracionality ledově klidnou.